První letošní ULTRA

První letošní ultramaraton je pryč. Měl být náhradou za zrušenou halovou 48 hodinovku, která se pravidelně konala každý rok v březnu. Myslím, že nebyl pouhou náhradou, ale plnohodnotným závodem, který získal významnou pozici v letošní ultrasezóně.

Závod jsem plánoval jako víceméně tréninkový. U mě ovšem toto slovo znamená jen to, že na závod speciálně neladím formu. V samotném závodě se vždy snažím odevzdat vše na co aktuálně mám. Na startu jsem byl chvilku po 9 hodině, abych se po převzetí čísla přesunul ke občerstvovací stanici kterou organizoval Ivo Šikula a Karel Zadák. Tady jsem nechal svou taštičku s gely a dvě lahvičky, jednu na vodu a druhou na jonťák. Potom jsem akorát stihl instruovat Vaška Knoblocha, které občerstvení je moje, převlíknout se a utíkat na start na druhé straně okruhu. Taktika pro závod byla velice jednoduchá: běžet tempo 4 min/km co nejdéle to půjde. První kolo jsem se svezl z běžcem co běžel 10 km a a mezičas 3:02 byl příliš rychle. Během dalších dvou kol jsem se snažil srovnat tempo, tak aby bylo rovnoměrné. Zároveň se hned začalo ukazovat, že malý kopeček na trase rozhodně není jednoduchá překážka a vítr, který zrovna v tom kopečku byl nejsilnější, taky naše výkony vylepšovat nebude. Po prvních 20 minutách jsem začal mít sucho v ústech a zároveň se mi začalo chtít na malou. V poklusu jsem proběhl přes přistavený záchodek a vodu doplnil na občerstvení. Zatím bylo všechno snadné nohy běhaly lehounce a snadno. Tepovka se držela na 135 a pouze při výběhu kopečku to vždy skočilo na 145. Ještě pořad jsem se mohl prohodit slovo se spoluběžci, protože sil bylo dost. Jednotlivá kola se moc nedělo takže jsem mohl sledovat okolí, ostatní závodníky a ještě poslouchat co říkají komentátoři Tomáš Rusek a Jirka Šmiták. Po první hodině jsem si dopřál luxusu prvního carbosnacku. V pravidelných intervalech jsem střídal vodu jonťák a občas to doplnil gelem. Těch gelů jsem nakonec zdlábnul 5 kusů. Ještě, že jsem v závodě nepřibral. Počasí se mírně měnilo. Dokonce po dvou hodinách na chvilku vylezlo sluníčko. Což pro mě znamenalo, že mi začalo být teplo a zvýšilo se pocení. Vzhledem k proměnlivosti počasí nemělo smysl sundávat se sebe nějakou vrstvu a pokračoval jsem dál ve stejném tempu. Tohle tempo bylo přerušeno ještě několikrát bouchnutím dveří přenosného WC. Do závodu jsem šel očividně dostatečně zavodněn. Tenhle problém mám poslední dobou i při tréninku v týdnech, kdy jsou těžké tréninky. Vede to k tomu, že první hodinu musím běžet mimo civilizaci, abych nebudil pohoršení. Zatím jediné vysvětlení co mám je, že mám oteklé nohy a to voda při běhu chce ven.

Mezičas po první hodině byl těsně pod 15 km a dvě hodiny vycházeli cca na 29,700 km. To bylo přiměřené tempo a odpovídalo drobným ztrátám v průběhu závodu. Metu maratonu jsem probíhal v čase těsně pod 2:50. To byl stále velmi rozumě rozběhnuto. Po třetí hodině se mi dokonce povedlo tempo mírně zvyšovat, ale začala na mně dopadat žízeň jako daň zvýšeného pocení. Začal jsem více a častěji pít. Na metě 4 hodin jsem na ideální výkon ztrácel stále pouhých 300 - 400 m a 60 km bylo na dosah. Výhoda pro psychiku běžce je v tom, že po půlce závodu se závod už rychle zkracuje. Zase mě v tomto závodě potěšilo, že spousta spoluběžců našla ještě sílu mě povzbudit. Ultraběhání je vždy zážitek a každý běžec si dovede představit pocity těch ostatních. Jestliže první tři hodiny to bylo snadné, čtvrtou hodinu už jsem se moc neusmíval, tak poslední dvě hodiny to byla pořádná dřina. Jako obvykle v této fázi běhu se mi vtírala myšlenka "Mám to zapotřebí". Jistě, problém krize je vždy kombinací fyzických a vzápětí i psychických problémů. Jejich překonání je nedílnou součástí ultra běhu. Bylo to vidět téměř na všech účastnících.

Po čtyřech hodinách musel odejít můj pomocník Vašek a roli převzal Karel Zadák a Dominik. Krize se postupně stupňovala a mezičasy na kolo se postupně zhoršovaly. Kopec postupně vyrůstal do nehorázné výšky a vítr zesiloval nejen pocitově, ale i ve skutečnosti, protože nad občerstvením museli zrušit stan. Všechno se začalo měnit až poslední půl hodinu, protože už jsem ucítil maštal. Poslední příkaz mým pomocníkům byl gel, vodu a do flašky místo jonťáku kolu. Navíc mně mezitím přišla povzbudit Renata s Čipem, máma s Laďou a bratránek Marek s Evou. Deset minut před koncem jsem dostal visačku s číslem a už jsem jenom čekal na závěrečný výstřel. Asi 7 minut před koncem závodu jsem se dostal na metu českého rekordu, který byl 84,800 km. Další dvě a půl kola už metry zvyšovali Český rekord. Závěrečný výstřel jsem uslyšel těsně před občerstvovací stanicí a prvním gratulantem byl Jiří Šmiták.

Hned po doběhu jsem se rychle oblékl, ale stejně mě postihl mírný šok z ochlazení a poklesu tlaku. Díky pomalému pohybu směrem k časoměřičům se mi podařilo krizi zažehnat a na krátkém vyhlášení už jsem ani nedrkotal zubama. Jedině můj jazyk byl ještě dvacet minut velmi těžko ohebný. Tzv. jazykový tetanus.

Děkuji Petrovi Kaňovskému za to, že dokázal uspořádat takovou výbornou akci a děkuji všem pomocníkům, občerstovačům, časoměřičům a dalším, kteří pomohli tomuto závodu k životu.

Výsledky s mezičasy na kolo

Mezičasy, které vycházely téměř přesně na okruhy:
25 km 1:40:16
50 km 3:20:33
75 km 5:06:23
Graf mezičasů na kolo
Poznámky: výrazné špičky znamenají zastávku v boxu (vyšší modrá budka). Nevím proč, ale ve výsledcích chybí mezičas na poslední dvě kola Red
Tepovka a výškopis z Polaru
Poznámky: horní křivka je tepovka a dolní je nadmořská výška. Kromě onoho kopečku je vidět i průběžná změna tlaku na výškopisu. Průměrný tep byl 145 a maximum 160. Jsou tam taky pěkně vidět již zmiňované zastávky. Zajímavý je i pokles tepu, který nastal po 4 hodině běhu a souvisel s krizí. Začínala mi chybět energie. Red

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
822415

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images