Badwater Ultramarathon 2010 - závod (1. část)

Den závodu, tedy pondělí 12 července 2010 pro nás všechny začal v 6:15 budíčkem. Předchozí díl.

Red

Karla a kluci šli na americkou snídani. Renata, tak brzo nesnídá a já jsem si dal jeden banán a trochu čaje. Začali jsme balit věci a já jsem se oblékl do závodního. V rámci balení si Renata z balkónu všimla jakéhosi zvířete na kraji golfového hřiště. Bližší zkoumání ukázalo, že je to asi šakal. Asi dobré znamení na začátek horkého dne. Bohužel než jsem nachystal foťák, tak byl pryč. Jakmile se zbytek týmu vrátil, tak jsme začali urychlený přesun do aut. Protože na startu smělo být pouze jedno auto, tak jsme se všichni museli naskládat do Chrislera. Při přenášení coolerů se mi jeden povedlo v rámci zmatku vylít v pokoji na zem. Naštěstí dostatečné množství ručníků v pokoji to zachránilo. Pak ještě krátká zastávka u místního obchodu na doplnění ledu a vody a hurá směr Badwater.

Red

Přijeli jsme tam asi 7:30, akorát tak abych si stoupl na váhu a stihl hromadné focení, záchod, natáčení a další oficiality. Panuje zde stín a příjemné počasí nanejvýš 36°C. Otravují zde vosy a malé mušky, které opravdu hnusně štípou. Těsně před startem byl zpěv hymny. Americké pochopitelně. Při mých hudebních schopnostech bych tu Českou musel odrecitovat. Po startu vyrazí několik lidí rychle dopředu, ale jenom se předvádějí. Po asi 1/2 hodině už jsem na čele a naše auto už jede také sólo a ne v koloně. Tempo držím přiměřené, asi 5:30 min/km. Auto smí, dle pravidel, zastavit nejdříve po jedné míli. Dohodli jsme se, že to tak necháme. Postupně si nacvičíme rituál, kdy Renata nebo Karla mi jdou kousek naproti a mají v láhvi studenou vodu. Vodu rychle přeliji do láhve, kterou nesu v ruce a beru trochu ledu do čepice. Pokud už je to potřeba, tak vyměním ručník, který mám kolem krku za mokrý a studený. Vzápětí ten první z týmu ještě křičí případné další požadavky, aby mi je stihli nachystat než proběhnu kolem auta. Snaha je minimalizovat dobu občerstvení na nejnutnější minimum. Trasa je v této části mírně zvlněná a než doběhnu k místu našeho nocování, tak nastoupám asi 350 m v mírně zvlněné krajině. Furnance Creek jsem probíhal něco po dvou hodinách. V té chvíli už jsem taky začal předbíhat běžce z první vlny. Začátek závodu byl ve stínu, ale po hodině stín zmizel a slunce začalo rychle hnát teplotu nad 40°C. Ve Furnance Creek se k nám přidalo druhé auto, které jsme nemohli vzít na start. Tomáš a Martin se starali především o řízení aut a dokumentovali cestu. Připadl jsem si skoro jako filmová hvězda, až na to že chyběl dublér, který by to za mě odběhl.

Red

Když jsem probíhal kontrolu ve Stovepipe Wells, tak už jsem byl na čele současného závodu. Moc to sice neznamenalo, protože nejsilnější skupina odstartovala až 2 hodiny za náma, ale pocit to byl docela příjemný. Kontrola znamenala, že jsem akorát ukázal číslo. Měl jsem trochu strach, aby nedošlo na vážení, ale nic takového se nekonalo. Kousek za kontrolou začalo první pořádné stoupání. Věděl jsem, že ten kopec je pořádnej, ale tohle překonávalo hodně moje očekávání. Jediným plusem bylo, že výhled po okolí bylo ještě zajímavější a aby jsme si to užili, tak na obloze se objevovali mráčky. Věc zde příliš nevídaná. Kopec měl pro mě další nevýhodu. Zatím co na rovině jsem se stíhal ochlazovat v kopci už ani led a voda nestačily. Možná z tohoto důvodu, možná i z důvodu mírného nedosolení začaly nastupovat křeče steheních svalů. Pokud jsem chtěl pokračovat musel napřed zpomalit a posléze přejít do chůze. Děvčata se poté rozhodla, že mě ochladí pomocí koupele. Měli jsme sebou kýbl do kterého nalily trochu vody s ledem a já si sedl do stínu auta s nohama v kýblu a studenými ručníky na zbytku těla. Během chvilky mi bylo dobře a navíc jsem měl nejluxusnější výhled na Death Valley, co se zde nabízel. Dohled byl snad 50 km a nádhera pouště okolo byla fantastická. Bohužel křeče se hned po rozběhnutí vrátily. Vypadá to, že budu muset zapracovat na výbězích dlouhých kopců. Při chůzi mi alespoň v pohodě stačila Karla a začala mě na některých mílích doprovázet. Vždycky je příjemné, když můžete s někým prohodit slovo. Asi po třech hodinách pochodu do kopce mě dostihl první běžec třetí skupiny - Jorge Pacheco. Měl do kopce úctyhodné tempo a se sebou doprovod dalšího běžce. Zajímalo by mě kolik jich takhle vystřídá za závod, případně jestli s ním někdo běží po celou dobu. Celou cestu, když jsem někoho předbíhal nebo naopak se pokaždé ozvalo „Good Job“. Auta, které jezdila okolo běžně zpomalovala, aby si nás vyfotila a osádky vždy povzbuzovaly. V kopci také zastavilo auto s Polskou dvojicí, která byla nadšena, že tady běží téměř jejich krajan. Dostalo se mi povzbuzení a slibu piva, které mi nechali v ledničce pokud doběhnu.

Red

Zhruba po 20 km stoupání, kdy se s každou zatáčkou zdálo, že už jsme na vrcholu, se konečně objevilo sedlo Townes Pass. Kromě kontroly, jsem stejně jako zbytek týmu musel obléci noční výbavu, která spočívala v reflexní vestě a po blikačce v předu i vzadu. Začali jsme připomínat vánoční stromečky. Zároveň neuvěřitelně zesílil vítr, ale teplota se moc nezměnila. Slunce sice zapadalo, ale rožhavená poušť a asfalt v kombinaci s větrem, který se mě snažil vysvléci vestu, to byly podmínky možná horší než odpolední žár. Tak jako jsem celý den nepotřeboval sluneční brýle, tak teď jsem je rád použil, protože oči strašně vysychaly a hrozně pálily. Jak řekl Martin: „Stál jsi v létě za autobusem. Jo. Tak to je ono“.  Z rovinky v sedle po nekonečném stoupání jsem se dlouho neradoval, protože po chvilce přišlo nekonečné klesání do údolí, kde bylo vidět vyschlé jezero. Nohy sice hodně bolely, ale křeče přešli, takže jsem mohl klidně běžet. Odměnou v tomhle seběhu potom byl fantastický západ slunce. Škoda, že jsem neměl u sebe foťák. Příroda je strašlivej kýč, ale nádhernej.

Red

Když jsem se dostal do údolí, tak se zrovna setmělo. Několik mil před nami byly vidět světla Panamint Springs, další benzínky a hospody v poušti. Jedno auto odjelo napřed, aby se mohli všichni v týmu najíst. Já si objednal polívku ze sáčku a doufal, že mi to zlepší chuť. Zatím jsem byl na banánech a několika gelech a už se mi to začínalo zajídat. Pečivo v USA není bohužel nic moc. Naše rohlíky nebo chleba mi docela chyběli. V úplné tmě jsem dorazil na benzínku, kde už na mě všichni ostatní čekali. Když jsem vylezl k hospodě, tak se mi dostalo potlesku náhodných turistů i od místních, kteří se zde slezli, aby mohli sledovat každoroční letní zábavu. Polívka byla připravena a tak jsem jí, alespoň trochu snědl. Hospoda vypadala, že nejlepší léta má za sebou, ale jinak jsme byli rádi, že tam aspoň je. Dál jsem se nechtěl zdržovat a vyrazil jsem pryč od poslední civilizace na celý zbytek noci.

Pokračování

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
819171

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images