Badwater Ultramarathon 2010 - závod 2 část

Red

Předchozí díl.

Od Panamint Springs začalo další stoupání. Tentokrát už to nebylo 1500m, ale jen 1 kilometr. Přes den jezdilo docela dost aut, ale v noci to utichlo. Nad hlavou bylo nebe s asi 5x více hvězdama než obvykle a klid byl narušován pouze blikajícími auty závodníků. Naštěstí většina blikajících aut byla doposud někde daleko v údolí za námi. Horko už nebylo, tak strašné nanejvýš okolo 35°C a to se zdálo snesitelné. Ovšem, aby jsme se moc neradovali, tak nás začali otravovat milióny černých brouků. Byli asi neškodní, ale děsně otravní. Kdykoliv auto zastavilo a zůstalo někde svítit světlo, tak nalétávali všude, kde to šlo. Při běhu nevadili, ale na chvilku sednout u auta a už lezli ve vlasech, v jídle a do dalších věcí.

Red

Po jedné zastávce v kopci jsem uběhl asi 100 m a žaludek se rozhodl vzít si volno. Po chvilce potupného naklánění nad příkopem se objevilo moje doprovodné vozidlo a neplánovaně zastavilo. Překvapivě se nedostavila další krize a tak jsem mohl pokračovat v běhu. Krize se dostavila o poznání později. Dostavil se nedostate spánku, který jsem se pokusil zahnat jednou ampulí Speed. Asi na 2 hodiny to pomohlo, ale spánek mě opět dohnal. Zkusil jsem zalehnou na 15 minut do auta, ale pořád bylo příliš teplo a i když se v autě zhaslo, tak neustále  odněkud padaly černí brouci a neustále se snažili, abych neměl šanci usnout. Pokusil jsem do sebe nalít další dávku povzbuzovadla, ale to mělo pouze ten efekt, že jsem ho do jedné minuty nechal na silnici. No nic, rozhodl jsem se pokračovat jen na vodě. O pár mil dále jsem kromě dalšího doprovodného auta uslyšel i dalšího běžce. Vlastné běžkyni. Zrovna jsem pochodoval v doprovodu Karly, když nás předběhla Jamie Donaldson se svým pacerem. Chvilku jsem pomalu běžel za nimi, když mě neklamné zvuky zvracení informovaly, že nejsem jedinný, kdo tady bojuje s žaludkem. Problém nevolnosti začínal být dost nepříjemný a protože už jsem banány nemohl vidět, tak mi Renata nachystala braborovou kaši ze sáčku. K tomuto účelu jsme měli se sebou plynový vařič, vítr se naštěstí trochu uklidnil a vaření trvalo pouhou chvilku. Kolem druhé hodiny v noci definitivně došli baterky v Garminovi, který jsem odevzdal do auta a dál jsem už raději o čas nezajímal. Jsem zvědav, kdy výrobci konečně vyrobí GPS hodinky pro opravdové Ultras.

Za další 3 hodiny začaly hvězdy blednout a přiblížila se meta 100 mil. Na tuto čáru jsme napřed museli seběhnout z náhorní planiny směrem k jezeru Owens, které byly asi 1000 m n.m. Při tomto docela dlouhém seběhu se zároveň se svítáním objevil pás hor, kde byl náš cíl. Vycházející slunce nám připravilo fantastické ranní uvítaní. Naše druhé auto přes noc sloužilo jako ubytovna pro odpočinek jednotlivých členů týmu, kromě Renaty, která byla vzhůru pořád. Každý z nich vzal auto a jel kus dopředu, po hodinové pauze nás potom dojel a vystřídal se s dalším členem.

Nad ránem, protože jsme byli dost vysoko a navíc už mimo Death Valley, se ochladila na celých 28°C. Holky se dokonce přioblékly, protože jim chvilku byla zima. Pro mě to mělo výhodu, že jsem nemusel neustále doplňovat led. Drsné panoráma vyschlého jezera doplňovaly nádherné hory, které se zdály na dosah. Bohužel takhle na dosah vypadaly i v následujících 5 hodinách běhu do Lone Pine.  Bylo to značně depresivní. Navíc se okolo začaly objevovat auta dalších běžců. Jednak mě asi dva další dobíhali a jednak některé tými posílaly svoje druhé vozidlo pro doplnění zásob v Lone Pine. Krajina u jezera vypadala naprosto mrtvě kromě míst, kde se těžil sulfát a nebo kde byly ztracené osady nebo osamělé domy. Tady bych rozhodně žít nechtěl. Jak slunce stoupalo, tak se začalo i oteplovat. Martin s Karlou vzali druhé auto a vyrazili něco nakoupit. Banány už došli a já neměl chuť na nic co jsme v autě aktuálně měli. Kolem deváté hodiny nás opět navštívila Polská dvojice, která mě pozbuzovala už o den dříve.  Asi 5 mil před Lone Pine se vrátilo naše druhé auto a s ním ještě. Martin a Karla v Lone Pine potkali Milana Šabatu, který žije v L.A. a protože se dozvěděl, že běžím, tak mě přijel povzbudit a udělat pár fotek. To všechno přesto, že nikoho z nás neznal a jediný s kým mluvil byl Martinův otec.

Red

Lone Pine pro mě znamenalo začátek závěrečného stoupání do hor. Těsně před kontrolou jsem dostal hlad. Hned jsem toho využil a dal půlku banánu. Bohužel jsem ji udržel jen asi jednu minutu a byla zpět na silnici. Rozhodl jsem se hned pokračovat v běhu, přes začínající slabost. Za odbočkou začala být vidět nekonečná cesta, která mířila hodně vysoko do hor. Čekalo na mě pekelných závěrečných 1550 m stoupání na 15 mílích. Hned na začátku mě předběhl další běžec. No, nějak jsem neměl moc sil na to abych s ním bojoval. První míle byly k vidění velice zvláštní skály okolo cesty. Navíc krajina se proměňovala a v původně bezútěštné poušti se objevil potok a zelené rostliny. Jediné negativum bylo, že cesta se hodně zúžila a bylo nezbytné se držet u těsně u kraje. Po posledním zvracení jsem se cítil značně vyčerpaně a vzhledem k prudkosti kopce jsem rozhodl pro turistiku. Tu ostatně v této závěrečné části volí většina účastníků. Se stoupajícími metry (vlastně stopami) se objevoval nadherný výhled do pouště pod námi.Red Tentokrát se holky rozhodli mě doprovázet na střídačku obě dvě. Renatu už nebavilo popojiždět a chtěla se trochu protáhnout. Teď navíc nebylo zas tak těžké udržet moje turist tempo. Okolí se pomalu měnilo a přibývalo rostlin, které alespoň zeleně.vypadaly. Pohled vzhůru ukazoval vysoké hory a cestu která končila snad někde v nebi. Poslední check point byl na začátku finálního prudkého stoupání. Nekonečno se zdálo jako pouhá chvíle. Čas se neuvěřitelně natahoval a cíl se snad vzdaloval. Až stromy kolem cesty začaly konečně označovat blížící se Portal Mount Whitney. Bílá páska a potlesk pořadatelů a několika náhodných diváků označovali konec závodu. Na posledních několik stovek metrů jsem se rozběhl společně s Renatou a Karlou, pásku jsme potom přetnuli společně. Po doběhu následovalo focení a předání medaile spolu přezkou na opasek pro běžce, kteří doběhli pod 48 hodin. Pak už jenom sednout a užívat klidu a piva. Po té co jsme se všichni dali trochu dohromady, tak jsme vyrazili z hor do Lone Pine. Martin při vyjíždění málem nacouval do okolo jedoucího auta ze kterého dole vylezla paní strážkyně parku a pořádně mu vynadala, že ji ohrožoval a příště taky závody být nemusí, protože nás správa parku nepustí na portál...

Red

Díky Karle se povedlo sehnat poslední pokoj ve městě. Protože teplota dosahovala asi 40°C, tak bylo důležité že klima fungovala i když v pokoji smrděli cigarety. Zašli jsme na pizzu do blízké pizzerie kam nás pozval Milan. Karla po večeři vyrazila do Vegas, protože musela do práce, Milan odjel do LA a my jsme konečně šli spát.

 

Výsledky: zde

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
819170

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images