IAU Trail World Championships 2011 - 1. část

Red

Letos jsem se rozhodl pokusit o start na MS ultra trailu v Irsku. Lákalo mě to, protože už šlo o třetí mistrovství tohoto typu a přišlo mi více schůdné běžet v Irsku než před dvěma roky ve Francii v Serre Chevalier. Prostě jsem si říkal, že tam aspoň nebudou takové kopce a málo kyslíku. Nominací byl Silva Nortica Run co by mistrovství ČR a představte si, že jsem se jako vítěz nominoval. No jo vážně, žádný trail specialista, který bych chtěl běžet 85 km se prostě nenašel. 

Mapa na MapMyRUN

Red

Do Irska jsme letěli stejně jako loni s Aer Lingus akorát, že loni jsem byl sám a letos letěla ještě Markéta Gruberová jako ženská vítězska MČR a Renata jako doprovod. Vzhledem k plánu cestovat po závodě po Irsku jsem na letišti vypůjčil auto (Ford Focus, diesel, Style), abych zjistil, že má nějaký "divný" řízení a všichni ti bláznivý Irové jezdí v protisměru. No tak jo, věděl jsem dopředu, že v Irsku se jezdí jako v Anglii. Red Třista kilometrů cesty jsme přežili bez úhony a jen za chvilkového povykování osádky, když jsem moc řezal zatáčky na úzkých silničkách Irského západu. Ke konci už se Renata nepokoušela zařadit rychlost a jsem přestal otevírat pravé dveře při stejné činnosti.  Ubytování jsme měli v dědince Tully Cross v hotelu Maol Reidh ( je to Gaelsky - Irsky takže výslovnost je snad něco jako "mil rajd") a protože večeři jsme prošvihli, tak jsme dostali tousty a kafe. Zmíním se ještě o pivu ve vedlejším pubu Paddy Coyne's, kde jsme záhy zjistli, že majitel Gery je jeden z hlavních organizátorů a jeho rodina vlastní hospodu už asi 200 let. BTW pivo bylo Smithwick.

Ráno jsem šel zaběhat asi 5 km k moři a po Irské snídani (vejce, párek, rajče, slanina a toust) jsme obhlídli okolí. V poledne jsme vyrazili směr Letterfrack, kde byl cíl a hlavní stan závodu a to doslova, protože vše oficiální důležité se odehrávalo v obřím bílém stanu původně určeném pro svatební párty. Po asi 15 minutách se mi podařilo získat informace, stravenky, visačky a další nezbytnosti abysme mohli zajít na lunch. Hned poté (14:30) následovala technická konference, rozdávání čísel a výplata cestovného. Na technické konferenci byly zajímavé jen informace o tom, že opět nesmíme použít technické zařízení tj. ani mobil nebo jakoukoliv GPS a také, že povinná výbava je redukována na bundu a píšťalku. Vodu jsme nést nemuseli, protože dle slov Richarda, Red takto ředitele závodu, je vody všude dost a pít můžeme "direct from stream". Při popisu trasy několikrát zdůraznil, že cesta má i silniční úseky, ale že rozhodně doporučuje trailovou obuv a že nám v žádném případě nezůstane suchá. No, tak to nekecal. V 18 hodin bylo slavnostní zahájení následované večeří, kdy jsme při rozhovoru o jídle zjistili, že nejsme jedinní z území bývalého ČSR, kteří jsou ve stanu. Když jsem označil omáčku za guláš, tak se ozvala jedna kuchařek, že je to spíše curry a to čistou Slovenčinou, takže jsme měli spojence v jídelně. No v průvodci se píše něco ve smyslu, že Irské jidlo vůbec není špatné dokud se neuvaří a trochu pravdy na tom bylo. Naštěstí sendviče dělají opravdu dobře a dozvěděli jsme se, že po závodě bude barbeque.

Red Závod startoval v 7:00 u nádherné budovy opatství Kylemore Abbey. Vstával jsem před šestou abych si dal kousek banánu a vyrazili jsme vlastním autem na start. Před startem jsem se rozklusal, využil místní keře a šel se připravit na start. Vzal jsem ledvinku s gely, prášky na žaludek, ibalginem, lehounkou šusťákovkou Adizero Clima Proof a zapoměl jsem si vzít povinnou píšťalku (ještě, že jsem nemusel pískat o pomoc). Atmosféra trochu zhoustla, protože na nás koukalo několik kamer a k tomu televizní vrtulník. Prvních 5 km bylo po zpevněných cestách a po silnici. Běželo se o trochu rychleji protože podle hodinek a ukazatele jsem 5 km měl asi 18:30. Vzápětí jsme proběhli Letterfrack a vydali se vzhůru do Diamont Hill. Začátek byl v pohodě. Sypané cesty a později kameny jako schodiště se dali běžet bez problémů až na to, že stoupání bylo čím dál prudší a zároveň klesala teplota s tím jak jsme se zanořovali do nízkých mraků. I přes teplotu kolem 10 °C se mě lilo spousta vody, ono se totiž běželo ve velice svižném tempu. Ta pravá zábava se ovšem objevila až při seběhu po těch schodišťových kamenech. Jak byly nepravidelné, tak běžet po nich byla opravdu věc neuvěřitelně náročná na techniku a koordinaci. No a aby toho nebylo dost, tak kameny navlhly a pro moje trailové boty se staly nevypočitatelnými bruslemi bez nožů. Když mě předběhl běžec, takovým tempem, že jsem ho nedokázal málem vidět natož identifikovat, tak jsem pochopil, že mám v technice běhu z kopce a v terénu hodně co dohánět. Na prvním občerstvení, které bylo opět v Letterfrack za hlavním stanem mě uvítala Renata s gelem a vodou. Žaludek si zrovna vybíral dovolenou a tak jsem dal prášek a vzal si vodu, kterou jsem zapil ten prášek. No úplně ideální občerstvení na ultra závodě to zrovna není, obzvláště ve světle následujících okolností. Následovalo nové - stejné šplhání do kopce a také poskakování po klouzajících kamenech prudkých svahů. Nohy dostávaly patřičný díl tvrdých dopadů. Zajímavou příhodu, kromě několika sklouznutí na hranici pádu jsem měl na úpatí kopce, kde už byli turisti. Jenom slyším anglické povzbuzování dvojice s batohy a ve chvili, kdy je míjím se ozve zvučné AHÓJ jak mě identifikovali jako Čecha. No vida i v Connemaře se najde Český turista. Tenhle okruh v Diamond Hill jsme zakončili výběhem přímo do terénu, asi jako ochutnávku toho co mělo následovat. Cesta zmizela a najednou jsem běžel po podmáčené louce, kterou rozdělovali kammené a ostnaté ploty s malebnými skupinkami ovcí a sem tam nějakým vojákem, kteří dělaly marshals on the track. Následoval potok a po dalších dvou km pevná cesta mezi rašeliništi. Tady jsem začal mít hroznou žízeň což zároveň znemožňovalo jíst, protože polknout gel, když mám v puse akorát prach, prostě nejde. Na pevné cestě najednou stáli dva vojáci a ukazazovali doleva. Tam byly svodidla a pankejt, takže jsem chvilku přemýšlel co se děje a pak už jsem lezl.Red Nejenom přes svodidla, ale i přes ostnaté ploty a také kamenné zídky, ale hlavně přes bog - tedy bažinu neboli rašeliniště. Jako trénink na krále Šumavy, prostě ideální. Každý krok znamenal 5 cm vody a bahna a možnost se propadnout až bůhvíkam. Po 2 -3 km bažin jsem se opět dostal na cestu a po dalším kousku cesty i na občerstvení. Cítil jsem se hodně vyčerpaný a to byl 28 km. Vypil jsem láhev vody, snědl gel a tentokrát si další láhev vzal sebou. Cesta byla pohodlná a vydržela ještě asi 4 km mírného stoupaní. Následovala opět odbočka z cesty do bahnitého terénu, ale s tím rozdílem že se předemnou tyčil masiv Benbaun Mountain. Podmáčená tráva se měnila v mokrou trávu s kameny a postupně se stoupalo stále prudčeji. Velkou výhodou bylo, že tady tekly potoky, kde jsem průběžně doplňoval láhev vodou. Kamení bylo stále více a kopec neměl viditelný konec. Nakonec jsem dospěl do fáze, kdy jsem si musel pomáhat rukama. Do kopce mě předběhli nebo spíše předešli asi 3 běžci, mezi nimi i minulý ultratrailový mistr světa Sherpa Dachhiri . Ten prohodil cosi o tom, že máme ještě dlouhou cestu. Pravda ani to nemusel říkat, to jsem věděl. Kromě toho, že kopec byl čím dál prudší mě docházela energie. Nohy jsem zdvíhal s velkými obtížemi, kříž mě bolel čím dál více a zánártní kloub mě z bot rozbolel tak, že jsem si připadal jako v pohádce o mořské víle. Na vrcholu kopce se změnilo počasí, najednou jsem byl v mracích a studený vítr začal pořádně studit. Potácel jsem se mezi kameny a hledal malé praporky značící cestu směrem dolů. 

Pokračování...

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
241
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
770548

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images