Až na dno Měděného kaňonu

IMG_09745První část povídání o závodě Copper Canyon Ultra Maraton, který je znám také podle jména hlavního organizátora jako Caballo Blanco Ultra Maraton. Závod se stal slavným diky knize Born to Run Christopera McDougala, která mimo jiné popisuje místní indiány kmene Tarahumara jako nejlepší přírodní běžce na světě a také souboj jednoho z nejlepších ultramaratonců Scota Jurka s těmito indiány. Kniha Born to Run je román, který je sice založen na skutečných událost a postavách, ale hodně je v něm románové a skutečnost je potom trochu odlišná. Měl jsem možnost se poznat s některými hrdiny této knihy, abych zjistil, že skutečnost může být pestřejší a zajímavější než románové postavy. Tento článek a jeho pokračování bude o závodě z mého pohledu. Něco zajímavého o naší cestě se dá přečíst zde a také zde.

IMG_10633Závodní den začal v 5:45 půl hodiny před startem závodu. V pokoji bylo vždy po ránu příjemně chladno a tak chuť do vstávání nebyla největší. Oblíkl jsem se rovnou do závodních trenek a trička. Číslo nebylo nutné, protože bylo nahrazeno bavlněným trikem bez rukávů univerzální velikosti M, která seděla indiánům, ale mně zrovna nepadla. Naštěstí Caballo Blanco hned rozptýlil obavy většiny Gringos, že nebudou moci použít svoje funkční vychytaná trika prohlášením, že stačí mít triko se sebou nebo si aspoň pamatovat svoje číslo. Co neřekl bylo, že když jsem svou Angličtinou řekl thirty one, tak nikdo nerozuměl.

Startovní čára byla od našeho hotýlku asi 300m a když jsem 15 minut před startem vyrazil ve směru startu, tak všude už postával dav lidí. Převahu indiánů ředil tu a tam nějaký bledý gringo. Renata dělala záběry na kameru a zároveň se snažila něco vyfotit, což je poněkud složitá úloha. Teplota byla tak 18°C a už bylo světlo, ale slunce se stále schovávalo za vysokými horami. Na závod jsem měl triko, trenky, rukavice a ledvinku s několika gely. Láhev na vodu jsem vzal do ruky, protože mi to přijde pohodlnější. Na nohy jsem vzal silniční Adios. Jednak to bylo stylové kvůli Španělskému jménu a druhak to bylo lepší než terénní boty, protože trať byla sice s 90% nezpevněná, ale dokonale suchá. Přesně o 6:30 jsme se začali shromažďovat kolem plagátu, kde jsem typoval start. Bylo to samozřejmě předčasné, protože až o 10 minut později nás začali tlačit asi 30 metrů zpět, kde byla skutečná čára startu. Caballo startoval s číslem 1, ale dopředu avizoval, že nepoběží celou trať, kvůli organizování. Ostatně většina Tarahumarů taky končila už po prvním nebo druhém úseku trati. Micah zde zvolil taktiku, že každý kdo uběhne alespoň jedno kolo už vlastně doběhl závod a v případě indiánů to znamenalo odstupňované množství kukuřice podle toho jestli skončí na 22 mílích, 40 mílích nebo 50 mílích. Pochopitelně prvních 10 dostalo ještě cenu navíc. Jak Micah vysvětloval, většina indiánů neběhá a je vysoké riziko, že by si mohli v závodě ublížit při snaze o získání co nejvíce kukuřičné mouky.

IMG_09834V 6:45 se konečně kolem startu shromáždili všichni místní politici a zdvihli své bílé práporky (aby se nehádali, kdo vlastně startuje), aby odstartovali událost sezóny v kaňonu řeky Urique. Po startu vyrazila smečka indiánů v sukýnkách, sandálech a tričkách v divokém úprku s vesnice ven. Nad běžci se zdvihl oblak prachu a já měl co dělat, abych přes někoho neupadl a zároveň nezůstal stát, protože bych asi byl ušlapán. Představil jsem si v té chvíli případný záběr z vrtulníky a musel jsem se zasmát. Vypadalo by to jako menší přírodní katastrofa: z oblaku prachu na kraji vesnice by běželi jednotlivé postavičky pryč od epicentra. Tempo se postupně ustálilo a já se mohl řídnoucím davem posunovat vpřed. Bylo na čase, vdechování oblaků prachu není mojí oblíbenou disciplínou. U mostu přes řeku směrem na Guadalupe bylo první občerstvení, nic jsem nebral a pokračoval do prvního velkého stoupání. V té chvíli jsem se už posunul asi 12 místo a tempo bylo kolem 4 min/km. Nahoře na kopci už jsem byl pátý a prvního běžce jsem viděl nejvýše 100 m před sebou. V kopci před Guadalupe už jsem byl druhý a blížil jsem se do čela. Těsně před Guadalupe se stala pro mě překvapivá věc, ale po konzultacích s ostatními nijak zvláštní. Vedoucí indián, kterého jsem měl na dosah najednou běžel rovně mimo cestu zatímco já a další za mnou jsme běželi vpravo po cestě. Před Guadalupe, tak běžec číslo 127 získal asi 200m náskok. Co si budeme zastírat naštval mě, ale na druhou stranu byl to teprve začátek závodu. Na otočce jsem konečně pochopil důmyslný systém kontroly, který byl důležitý i pro rozdání kukuřice Taramumarům. Než jsem oběhl kostel, který byl otočkou, tak jsem dostal zelenou pásku na ruku. No a počet pásek v cíli potom určoval kolik, kdo absolvoval úseků trati. Zároveň jsem nahlásil číslo a vzal si vodu. K disposici byly banány, pomeranče, pinole a další občerstvení. Když jsem vyběhl na rovinku za Guadalupe, tak jsem zjistil, že 127 využilo podruhé zkratky a zase se o kus vzdálilo. Na zpáteční cestě k mostu přes Urique do údolí konečně nakouklo sluníčko. Hned začalo být veseleji. Navíc jsem se potkával s běžci, kteří běželi proti mně. Indiáni většinou v tradiční sukýnkách, sandálech huaraches a závodních tričkách. Gringos potom oblečení různobarevně a obutí od sandálů až trailové boty. Indiáni na mně pouze mrkli, ale se zahraniční běžci často volali nějaký pozdrav nebo povzbuzení.

IMG_10592U mostu bylo další občerstvení a já viděl vedoucího běžce opět kousek přede mnou. Pozdravil jsem se s Renatou, vzal láhev vody a hurá do dalšího stoupání. Asi po kilometru jsem indiána dohonil a předběhnul. Jen o další kilometr dál se cesta zlomila do svahu a začal pořádný kamenitý trail. V tomto místě bylo další občerstvení a stezka začala být značená vápnem. Když jsem funěl do prudkého kopce, tak jsem najednou uslyšel, že někdo běží za kousek za mnou. Napadlo mě, že číslo 127 se nechce vzdát, ale byl to někdo jiný. Zase indián, ale docela podsaditý s šátkem kolem hlavy a nohách tenisky. Běžel po kamenech velmi lehce a já nechtěl zrovna do tohoto kopce se sebe vydat úplně všechno. Výsledkem úvahy bylo, že jsem ho pustil, ať si běží, však uvidíme směrem dolů a po rovině. To co mi v té chvíli dělalo starost, byla ovšem předpokládaná cesta zpět. Potkávat v tomto terénu na úzké stezce stovky závodníků byla hodně nepříjemná představa. Překonal jsem vyschlé koryto řeky a nakonec po dalších kilometrech stoupání jsem zase uviděl civilizaci, kterou představovala prašná cesta několik políček a stavení na okolních svazích. K mému překvapení jsem tady narazil i na kvetoucí makové pole „asi budou péci buchty s mákem“ jsem si pomyslel v duchu.

IMG_10822

Další kilometr po cestě a už jsem viděl skupinku lidí na vrcholu kopce. Rychle říci číslo, nechat si nalepit pásku, jednu láhev vody přelít do láhve, druhou se polít a zbytek dopít, půl banánu do ruky a hurá vpřed. Naštěstí stavitele trati napadlo, že při běhu proti sobě na takhle úzké stezce by došlo ke kolizím a pořadatel mi ukazuje směr na opačnou stranu než jsem doběhl. Běží se po prašné a kamenité cestě a čeká na nás 8 km směrem dolů s klesáním 600 m. Běžce před sebou nevidím, ale najednou zjistím, že se další indián přiblížil ze zadu. Rozhodl jsem se trochu přidat i za cenu trocha bolesti v nohou, které dopadají tvrdě cestu. To co běžíme je sice cesta, ale je plná kamení a většinou dost prudká. Když konečně narazím na skupinku pořadatelů, kteří směrují běžce na trail, tak už jsem zase měl asi 200 m náskok nad třetím indiánem. Rychle jsem chytil láhev vody a pokračuji směrem dolů. Kousek u odbočky přes řeku na Guadalupe jsem potkal Honzu, jak si to rázuje do kopce. Je mi jasné, že bude mít co dělat, aby to dneska stihnul. Při náběhu do Urique jsem už před sebou uviděl vedoucího běžce. Na kraji městečka jsem se dostal před něj, vzal si láhev vody a minul náš hotel, kde jsem překvapil Renatu ve dvoře, protože si myslela, že má ještě čas. Jenom jsem stihl zakřičet, že všechno mám a už jsem běžel dál po proudu řeky.


Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
835015

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images