Až na dno Měděného kaňonu II.

IMG_09846Druhá část povídání o Copper Canyon Ultramarathonu. První část povídání je zde. Než jsem sesmolil druhou část, tak bohužel došlo ke velmi smutné události o které jsem psal zde. Vážený čtenář nechť odpustí zdlouhavost a také velkou pauzu než se mi povedlo uveřejnit další část textu.


Kousek za Urique jsem se otočil a soupeř nebyl vidět. To mě trochu uklidnilo a následujících 10 km, které mě čekali v mírně zvlněném terénu, jsem se snažil běžet co nejekonomičtěji. Přesto jsem začal pociťovat menší krizi a bylo znát i na poklesu tempa. Teplota mezitím stoupla nejmíň na 25°C. Pořadatelé naštěstí tuto dlouhou slunečnou pasáž vybavili třemi stanicemi s občerstvením. Poslední byla u visutého mostu přes řeku, zhruba na metě maratonu, kterou jsem proběhl v čase 3:14. Opět vzít co nejvíce vody, banán a ještě jsem vzal jakousi tyčinku, že ji sním v kopci. No příště už to neudělám. Málem jsem se s ní udusil a nebyl jsem sám, osobně jsem viděl jednoho Tarahumaru jak ji rozmachem odhazuje v dál mezi kaktusy. Za řekou začínala další velmi náročná pasáž v podobě kopcovitého trailu na farmu Los Alisos. Stezka byla opět značená bílým vápnem a to více než dostatečně. Farmář z Los Alisos, který se ujal úpravy této cesty, to vzal opravdu zodpovědně a vápno bylo všude. Po kilometru po kamenech vyschlé řeky začala cesta prudce stoupat do svahu, kde rostly převážně kaktusy. Povrch se změnil na sypkou hlínu s pískem proloženou kameny. Teplota nadále stoupala, v tomto prosluněném kopci si to všichni určitě užili dosyta. Kopec byl příliš prudký pro běh, takže jsem přešel do chůze a tím si mohl více užívat rozhledů po okolní krajině. Cestu mi po trošku zpestřil osel, který na kraji stezky okusoval cosi, co šlo použít jako základ pro fakírské lože. Říkám mu ty jsi Osel a hned potom to co jsem se musel opravit: "MY jsme oslové. Horko, hromada prachu a oba se tady plahočíme. Ale já mám výhodu, že tu zažívám svůj životní zážitek."IMG_09855

Po dalších 10 minutách už mi docházela voda v flašce, a když jsem si říkal, jak asi vydržím těch dalších 5 km na farmu, tak se objevilo občerstvení. Nevěřil jsem, že se sem někdo doplazí s vodou, ale pořadatelé očividně využili některého z oslů, co se okolo potulovali. O další 2 km dále se objevila policejní hlídka v plné zbroji s automatickými puškami a také nabízela vodu. Luxus. Za dalších 20 minut se ukázaly stromy, zídky a krávy, které signalizovaly ranč Los Alisos, kde byla další otočka. Napřed jsem se tam pokusil vypít cosi bílého a hustého - byla to asi vařené rýže, ale tak horká, že  jsem ji musel vyplivnout. Další pokus o jídlo byla pinole ve vodě. To se celkem povedlo. Není to tak špatné občerstvení. Nepovedla se ovšem voda, protože když jsem se napil z láhve, tak jsem zjistil, že je příšerně slaná. Byla vylepšená nějakými ionty. Takže rychle aqua pure do mé láhve. Tím slaným bych se jen těžko mohl polívat. Nezbytná minuta s lepením pásky na ruku a opustit příjemný stín do značně horkého a prašného pekla na cestu zpět. Ve chvíli, kdy jsem se rozběhl po kamenité pěšině, tak jsem viděl přibíhat indiána, který mě poprvé míjel v kopci do Naranja a teď mě pronásledoval od Urique. Později jsem se dozvěděl, že to byl loňský vítěz Miguel Lara.

IMG_10124

Při seběhu zpět do údolí řeky jsem naproti potkával řadu běžců a většina z nich byla očividně Rarámury. Běh v prudkém klesání po nezpevněné cestě, kdy písek s kamínky a hlínou padal do bot, nebyl moc jednoduchý a těšil jsem se na to až konečně poběžím po rovnější cestě v údolí. Ve chvíli, kdy jsem podruhé přebíhal vysutý most přes řeku, jsem zjistil, že nedaleko za mnou běží skupina indiánů. Trošku jsem přemýšlel, kde se tam vzala, a přesně jsem to zjistil až o pár kilometrů dál. Byl tam totiž jen jeden zavodník Tarahumara, který měl triko s číslem a na ruce barevné pásky. Totiž Miguel Lara. Ti ostatní byl prostě doprovod, který nesl vodu, pinole a nebo pouze doprovázel. Postupně jsem potkal i další běžce naší České výpravy. Napřed Tomáše s Alenou a notný kus dál i Milana. Honzu jsem potkal až někde těsně před Urique. Milan se stal zrovna svědkem toho jak jsem odbočil na špatnou cestu a skupinka indiánů se tím dostala téměř přede mě. Vrátil jsem se na tu správnou cestu překonáním pásu kamení s kaktusy, aniž bych si významně ublížil. Což ve chvíli, kdy moje nohy už byly značně rozbité, nebylo úplně snadné. Zároveň to zapůsobilo jako silný impuls a znovu jsem začal pracovat na úniku před pronásledovateli. V Urique, kde jsem probíhal už za velkého ohlasu přihlížejících, jsem měl určitě solidních 800 m náskoku.
 Za běhu jsem chytil dvě láhve s vodou a pokračoval v běhu. Bylo zhruba poledne a horko vrcholilo. Jasné a horké slunce oslepovalo, tak že jsem chvilkami nebyl schopen číst prašnou cestu před sebou. Kousek za vesnicí v mírném kopci mě chytla první křeč do stehna. Šlo o vnitřní část stehna na pravé noze, a kdo někdy při běhu křeč ve stehně měl, tak ví, že s tím se běžet nedá. Naštěstí to během chvilky ustoupilo a dál jsem se musel pohyboval o dost opatrněji. U mostu přes řeku jsem vzal další láhev vody a začal stoupat směrem na Guadalupe. Kousek mě doprovázel Mexičan, který se tvářil, že by mohl dělat doprovod, ale vydrželo mu to jen asi kilometr. Pohledem dolů do serpentin jsem zjistil, že skupinka Tarahumarů pořád drží mojí stopu, ikdyž nejméně z 3 – 4 minutovou ztrátou. Bohužel kopec přinesl také další křeč a to stejného místa akorát už na obou nohách. Znamenalo to zastavit a čekat jestli to nepřestane a zároveň bezmocně sledovat blížíci se skupinku pronásledovatelů. Nohy byly v té chvíli nepoužitelné a měl jsem co dělat, abych neřval moc nahlas. Tady pro mě bylo dno Měděného kaňonu.  Křeč po chvilce povolila, ale uběhl jsem asi 500m a byla zpět. Tentokrát mě už skupinka indiánů doběhla a začala se rychle vzdalovat.IMG_098851 V kopci nad Gaudalupe jsem je viděl už o notný kus před sebou a pomalu jsem přestával doufat, že je doženu. Bylo k vzteku, že jsem jinak pociťoval relativně dost sil, ale nohy odmítaly fungovat. Pokud jsem běžel, tak jsem musel opravdu jen lehce a velmi opatrně jinak jsem měl křeč nazpět. Ve vesnici proběhl už tradiční rituál s páskou na ruku, slabikováním mého startovního čísla a občerstvením sestávajícím se z poloviny banánu a láhve vody. Oběhnul kostel a vydal se na poslední asi 8km dlouhý úsek zpět. Možná kilometr za Guadalupe jsem potkal Mexičana Germana Silvu i s jeho doprovodem. Znamenalo to náskok více jak dva kilometry. Což bylo velmi dobré, protože moje strategie se změnila z „dohnat“ na „udržet si náskok“. Štěstí bylo, že pokud jsem netlačil na pilu, tak svaly, byť z obtížemi, už zase fungovaly. Postupně jsem potkával další běžce běžící naproti, ale jejich ztráta už byla opravdu velká. Většinou to byli Tarahumarové. Jedním z mála neindiánských závodníků potom byl Japonec Hiroki Ishikawa, se kterým jsem se zdravil po cestě už několikrát a jenž nakonec doběhl na 7. místě. Když jsem se konečně dostal na betonový most přes řeku a přede mnou byly poslední dva kilometry, tak už jsem věděl, že si svou pozici udržím.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
241
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
770587

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images