TMMTR 2012

Společná fotkyTi co vědí co znamená dlouhá zkratka v názvu článku ti nemusí a ti ostatní nechť se podívají co jednotlivá písmena znamenají zde. Kromě názvu to hlavně znamená 100 mil a více jak 3000 m stoupání v nádherné krajině Vysočiny, Moravského krasu a Drahanské vrchoviny.

Dojem, že jde o závod převážně pro otrlé vám zmizí, když se podíváte na startovní listinu. Ne, že bych chtěl podceňovat zkušenosti jednotlivých závodníků, ale Andrea Folprechtová se pokoušela o svůj nejdelší závod a stejně tak Jirka Bezrouk. Radek Dočkal, Svaťa Sedláček i Štefan Krč lecos dlouhého běželi, ale nijak zvláště často. Takže "zkušenými" byli Pavlína Procházková a Jeno Horvat. No já jsem koneckonců už běžel po čtvrté, takže jsem byl asi "nejzkušenější". 

Na startu závodu ve 2 hodiny ráno asi ještě nikdo nemůže říci, že se dobře vyspal, ale už na startu citíte punc výjmečnosti celé akce. Prvních 22 km se běží po vedlejších rozbitých silničkách a doprovod dělají auta pořadatelů. Přesto jsem si vzal čelovku, protože ty silnice se často projevují  jen jako zbytky asfaltu a hned za Lysicemi se pokračuje do terénu. Po dvou kilometrech mně začíná být teplo, protože je 16°C a zamračeno. Za běhu si sundám triko a ve chvíli, kdy se pokusím poopravit ledvinku a tílko, tak zapomenu zdvihat nohy. Chvilku jsem se to pokoušel ustát, ale nakonec pustím čelovku i láhev a lehnu si na zbytek asfaltu s kamením. Bolest explodovala do ohňostroje. První dojem je, že koleno je v háji. Musím chvilku sedět, abych to rozdýchal a snažím se poslat soucítící spoluběžce napřed, abych mohl v klidu kňučet. Když se postavím, tak se mi sice podlamují nohy, ale dopředu do jde, přestože styl výrazně připomíná Quasimoda. Začnu sčítat škody a není to tak hrozné: odřené a naražené koleno, kyčel, loket a dlaň pravé ruky. Později zjišťuji i naražený kotník a odřená záda a roztrženou rukavici. Do 20 minut se všechno rozběhá a dále už mě to v závodě neomezuje. Na první kotrole v Lysících pouze doberu vodu a v trojici z Jirkou Bezroukem a Radkem Dočkalem pokračujeme směrem na Doubravici. Kluci mě za 10 minut nechají samotného a čelovka se letos výrazně hodí. Obvykle už výrazně svítá, ale letos kvůli mrakům a začínajícímu dešti je stále tma. Tajemný les a zase silnice. Na okraji se často lesknou oči koček a dalších drobných zvířat. Najednou vidím více pohybu a ono je to asi 8 divokých selat. Naštěstí se jejich maminka nešla podívat co je tak vyplašilo. Karlovi Zadákovi odevzdám čelovku a pokračuji do Petrovic. Bolí mě celé tělo a nejvíc bedra a pravé stehno od IS spojení. Moc velká zábava to není. Pocit hladu zaženu gelem od Inkosporu a snažím se pokračovat v přiměřeném tempu. V Petrovicích opět doplním vodu a dám si celý banán. Cesta do Jedovnice se příšerně táhne. Už před hodinou začalo jemně pršet takže jsem na sebe narval tenounkou bundu, která přináží alespoň částečnou ochranu před zimou a mokrem. V Jedovnicích dám půl banánu, vodu a bundu dolů, protože se počasí zlepšuje. Co se nezlepšuje to jsou moje pocity. Stále to stojí za... 

Letošní část v Rakoveckém údolí byla radost běžet. Trať se totiž vyhnula bahnu a kořenům byť za cenu většího stoupání. V Račicích už čekal Šikula se spoustou občerstvení a tak jsem tentokrát místo banánu dal hrst rozinek a půlku rohlíku. Stoupání za Račicemi a hlavně klesání do Lulče je opravdu drsná zabíračka, ale mě začínalo běžet o trochu lépe. Letošní občerstvení v Lulči se o kousek posunulo a už bylo v Nemojanech. Možná bysme měli změnit titulek na webu na Olešnice - Nemojany a zpět. Banán, voda, pár slov z občerstvovači a Honzou Charvátem a hurá zpět. V nekonečném stoupání jsem se konečně uvolnil a začalo se běžet opravdu dobře. Jirku jsem potkal cca po 20 minutách, takže náskok byl už 40 minut. Ostatní už na tom byli hůře, protože Radka jsem potkal asi za hodinu. Jeno, Pavlina Procházková a Svaťa byli asi do 15 minut za ním. Za dalších 15 minut jsem potkal v lese Andreu Folprechtovou. Jedinný, kdo chyběl byl Štefan. Toho jsem potkal až v Račicích na občerstvení. Všichni ještě byli v závodě. V Rakoveckém údolí se mi běželo parádně. Průměr byl těsně nad 5 minut a pořád to šlo. V jedovnicích trochu jídla a o něco příjemnější přeběh pole do Krasové. Ráno jsem si tady úplně promočil boty, celkem už asi po čtvrté. Postupně se začalo opět zhoršovat počasí a padat nějaké kapky. Smůla, že moje boty byli zcela silniční Adizero ACE a na mokré hlíně slušně kloužou. Před Lysicema už začinám motat nohama, všechny 3 gely z ledvinky jsem snědl a na rybíz jsem zrovna chuť neměl. Najednou zvoní telefon. Hledám mobil v ledvince a volá Vilma jestli chci čaj nebo něco teplého. To mě dostalo za 5 minut jsem na občerstvení a ona zdržuje...

V Lysicích, kde měl auto Karel Zadák jsem pro změnu dal banán a vodu a začal se ujišťovat, že to vydržím dalších 22 km do kopce. Déšť zhoustl a svaly se začly zadírat, odložené bolesti těla se dostavili, ruce a ramena bolely a za hodinu se dostavil i pocit hladu. Čas se zpomalil a natáhl. Začal jsem opakovat mantru ultramaratónce: "stačí zdvihat nohy". Zábavné bylo, když v hustém dešti starý pán komentoval moje ploužení slovy "To je aspoň trénink". Usadil jsem ho slovy "Bodejť už mám 150 km". Na repliku "Co, že?" jsem už nereagoval. Stoupání nemělo konec a tempo v těžkých úsecích začalo padat přes 6 min/km. Zrovnával jsem to akorát v rovnějších úsecích a stále počítal jaký čas můžu běžet. Zbývalo 5 km do cíle a bylo jasné, že pod 15:30 to nepůjde. Poslední seběh do Olešnice už jsem byl tak stuhlej, že teď zakopnout, tak se zlomím a rozpadnu. Mozek fungoval na nejnižší možné úrovni: kudy běžet, jak nezakopnout, kdy už bude konec. Konečně je vidět kabinka na fotbalovém hřišti, kde mě bouřlivě vítají ti kteří už se stačili vrátit z občerstvení, týlové zabezčení Eva s Jarkou a větší část rodiny Komárkových. Bouře emocí mě nutí polykat, abych nebrečel, což je buď z radosti nebo sebelítosti. Co já vím. Čas 15:35:56. Ztuhlej sedím u stolu a snažím se trochu napít, nakonec uznám, že nejlepší bude napřed sprcha a potom se uvidí.

Výsledky všech jsou uvedeny zde a musím všem gratulovat k úspěchu. Pavlína je první žena co dokončila celý TMMTR. Andrea uběhla na svém prvním dlouhém ultra 111 km. Radek a Jeno doběhli svoje nejdelší závody mimo okruh a další běžci dlouho bojovali s únavou nebo se zraněním. 

Velké díky všem kdo dělali pořadale. Ve svém volném čase a často i za své peníze pomáhali realizovat bláznovství 8 ultraběžcům. Protože nejsou ve výsledcích, tak je zkusím všechny vyjmenovat: Ivo Šikula, Karel Zadák, Jan Charvát, Vilma Podmelová, Eva Lukášková, Jarka, Václav Orálek, Petr Jekl(na otočce). 

Výškový profil

Je zde zřetelné dlouhé počáteční klesání a na konci pochopitelně i stoupání. Nejde o žádné velehory, ale prakticky se běží pořád nahoru nebo dolů.

vyska

Tempo

Modré sloupce zobrazují tempo na daný kilometr a čára s terčíky potom kumulativní průměr od začátku závodu. Po počátečním rozbíhání, pádu a novém rozbíhání je vidět jak došlo ke zrychlení. Zrychlení na průměrném tempu je potom vidět po 73 km. Potom už bylo tempo více závislé na kopcích a obtížnostech terénu. Pomalé kilometry jsou většinou prudký kopec nebo kopec včetně občerstvení jako den největší sloupec, což bylo občerstvení v Jedovnicích na zpáteční cestě.

tempo

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
822405

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images