Jarní stovka v Belves

IMG 0553Jaro jsem se rozhodl oslavit na ME 100 km v Belves. Sladká Francie byla pro mě celkem lákavá, ale atraktivita této lokality byla trochu oslabena vzdáleností, která z Brna dělala 1700 km. Letadlo do Bordeaux by bylo asi za 6000 Kč a ještě člověk musel urazit nejméně dalších 200 km. Padlo tedy rozhodnutí cestovat autem. Při složení výpravy Otta Seitl, Radek Brunner a Jarda Bohdal se Otta nabídl, že vezme auto a po cestě z Ostravy nás postupně nabere. Abychom, nebyli příliš unavení, tak jsme cestu směrem tam rozdělili přespáním v Karlsbadu blízko Karlsruhe. Ve čtvrtek kolem 18 večer jsme tedy dorazili do Belves a ubytovací kemp, který byl asi 1,5 km za vesnicí jsme našli hned na poprvé. Ubytování v mobilním domku bylo perfektní a večeře na zahrádce, kterou jsme dali po výklusu, byla rovněž hodně dobrá: polívka, kachní stehýnko se zeleninou a na konec zmrzlina. K tomu ještě dvě malá piva na lepší spaní. V pátek byly na pořadu dne obvyklé věci jako technický mítink a pro jednoho člena výpravy - Ottu výlet po trase závodu. Trať byla totiž vedena jako jeden okruh po místních pamětihodnostech. V průběhu odpoledne přišla studená fronta s deštěm a prudkým ochlazením z 27°C ve čtvrtek na 15°C v pátek. V sobotu ráno na startu potom bylo asi 6°C, ale už přestalo pršet.

Před startem

IMG 0486Budíček jsem dal ráno na 6 hodin a snídani jako obvykle vynechal. Místo toho jsem si dal banán, Guaranu místo kafe a prášek na žaludek pro jistotu. V 6:50 odjížděl autobus směrem Belves. Zastavil kousek od startu u Radnice, kde jsme měli odevzdat osobní občerstvení. V té chvíli začala ta pravá Francouzká zábava. Pán co měl do auta nabírat naše balíčky, měl v koutku úst cigaretu a nemluvil jinak než Molierovým jazykem. Krabice, které tam stály, nemohli stačit ani náhodou, také na nich bylo napsáno, že jsou pro národní mistrovství. Jednotlivé týmy panikařili každý po svém, až těsně před půl osmou se najednou objevili sáčky a k nim černý fix. Od Belgičanů se kterými mám tradičně dobré styky a navíc byli v obraze, protože někteří umí Francouzky, jsem získal fix, pytlíky a návod: „napsat číslo stanice, kód státu a vrazit tam potřebné věci“. Následně všechno dát do auta. Při pohledu na toho pána mezi hromadami sáčků a krabic jsem docela vážně přemýšlel o tom kolik z mých čtyř gelů a šesti lahviček ještě uvidím a kde. Ještě, že jsem si vzal ledvinku a do ní 4 gely. Záchod, před kterým se vytvořila 50 metrů dlouhá fronta, jsem vyřešil rozklusem do blízkého lesíka. Na start nás potom honili už 10 minut před startem, takže jsem byl vděčný za hustý dav na startu, který poskytoval, alespoň trochu toho lidského tepla.

 

První část závodu

mapaPo startu bylo první dvoukilometrové kolo po městečku a potom následoval kilometrový sešup dolů. Poněkud jsem tápal s tempem. Při cestě na start jsem pustil svého Garmina, aby si chytil signál a on potvora nahlásil Low Battery. Bezva situace, včera byl ještě plně nabitý. Horší bylo, že jsem svoje hodinky se stopkami nechal v kempu, takže jsem mohl sice běžet lehčí o hodinky a tepový pás, ale naprosto neorientován v čase. Po 5 kilometrech běhu v různých skupinkách jsem konečně našel takovou, která aspoň pocitově mohla odpovídat plánovanému tempu. Byli v ní dva Noři, dva Francouzi z národního mistrovství a dva Rusové. Skupinka se postupně rozpadala a přeskupovala, až na konec jsme zůstali s Nory a Francouzi v pětici do nějakého 50 km. Zajímavostí byl devátý kilometr, kde se k místním závodníkům mohl přidat doprovod v osobě cyklisty. Dav cyklistů byl skutečně impozantní a hned se k nám dva přidali. Bohužel tato pomoc pro závodníky ME nebyla povolena – pravidla jsou pravidla. Pravda je, že se dalo půjčit kolo a doprovod mohl závodníkům podávat na občerstvovačkách, ale Otto nebyl ve formě na 100km dlouhý cyklozávod a navíc by asi nemohl stíhat obsluhu nás všech. Na 25 km jsem měl první vlastní občerstvení, a z napětím jsem čekal jestli tam bude. Už jsem byl optimista, protože na těch předchozích jsem viděl lahvičky u cizích vlajek. A skutečně gel spolu s lahvičkou ionťáku na mě čekal u české vlaječky. Podobně tomu bylo i všech dalších. Skutečně pozoruhodný výkon toho pána co vypadal, že řidičák mu možná dali omylem. Měl auto naložené asi tisícem pytlíků a zvládl to perfektně. Těsně před maratonem jsme začali dobíhat první odpadlíky z vedoucí skupiny. Ukrajince Holovnického a dva Rusy. Dotazem u Nora Strupstada jsem zjistil, že maraton byl na úrovni 2:50. Bohužel jsem neměl ten pocit snadného běhu co je potřebný k ideálnímu výkonu. Žaludek trochu stávkoval a do mety maratónské jsem do sebe dostal akorát dva gely a vodu. Měl to být dvojnásobek. Čas od času ze mě šla pěna a zvenčí to vypadalo na mírnou vzteklinu. To co bylo ovšem na relativně členité trati příjemné, bylo okolí. U silnice se objevovali hrady, každou chvíli jsme přeběhli řeku Dordogne a stromy se předháněly, který bude kvést v hezčích odstínech růžové a bílé. Jaro tady bylo nejméně o dva týdny napřed oproti Brnu. Kvetli šeříky, jabloně, vistárie. Na loukách to bylo samá barva. Pampelišky už měli bílé chmýří a celou nádheru kazila akorát zamračená obloha a občasná přeháňka. Poločas na 50 km, který jsem, ale zjistil, až v cíli byl 3:22. V městě Sarlat byl zároveň cíl závodu na 50 km, který startoval až půlhodiny po nás. Za půlkou byla trasa ještě více kopcovitá, ale běh do kopce byl celkem v pohodě. Z kopce to bylo horší, protože otlačeniny a puchýř na prstech mi seběhy hodně znepříjemňovaly.  Stehna při brždění z kopce už taky nebyla úplně bez bolesti. Mezi tím nás doběhl Litevec Grinius, který se začal starat o tempo. Zdálo se mi, že zrychluje, ale bez hodinek to byl jen nepotvrzený dojem.

 

Tradiční krize

IMG 0550Obvyklá krize začala kolem šedesátého kilometru, kde jsem potkal Ottu, který se sem dopravil pořadatelským autobusem. Byl jsem na osmém místě, ale už jsem tušil, že to nevydrží. Na dalších kilometrech tělo vyhlásilo odborářskou stávku a postupně jsem se dostal do pomalého poklusu. Jako obvykle mě všechno bolelo a nebyl jsem schopný ze svých noh dostat ani o trochu více. Postupně a potupně mě začala předbíhat řada běžců, které už jsem dávno nechal za sebou včetně Rusů, Ukrajince a obou Norů. Na celém trápení bylo jediné pozitivum, že jsem měl více času na pozorování okolí. Jediné co mě děsilo, byla rychlost, s jakou mě soupeři míjeli. Kolem pětasedmdesátého kilometru to byl Radek, který na rozdíl ode mě vypadal, že je v pohodě. Popřál jsem mu na cestu a dál se trápil. Nejzajímavější bylo, že v zeleném dresu před mnou běžel Litevec, který si udělal náskok asi 100 metrů už na 55 kiláku a dalších třicet kopíroval moje zpomalování. Na kilometru s číslovkou 85 se za mnou objevil další Norský dres a rychle se přibližoval. Nevím, proč mě zrovna napadlo, že bych se s ním mohl svést a vyzkoušet jestli to nebude lepší, ale ono fungovalo. Nora jsem sice znervózňoval, ale mně se běželo o dost lépe a hlavně tempo se začalo blížit opět 4 min/km. Během 5 kilometrů jsme předběhli dva Italy, dva Rusy a jednoho Francouze. Nakonec si Nor odskočil a já běžel sám. Nacpal jsem se dalším gelem a už tu byla zatáčka, kde ráno čekal zástup cyklistů. Na 94 km byla odbočka z hlavní silnice do malého městečka na občerstvení. Ve chvíli, kdy jsem je opouštěl, jsem uviděl Radka, jak pochoduje s kelímkem. Na dotaz odpověděl, že právě zvracel a očividně prodělával docela slušnou krizi. Na poslední dlouhé rovině mě dostihl ještě jeden z Italů, které jsem už před delší dobou míjel. Zezadu ho povzbuzovali dva cyklisté hlasitým „Alé, Alé“. Držel jsem ho na dohled, až do cíle. Dokonce jsem ho v posledním 1,5 km dlouhém kopci stahoval, ale bohužel to nestačilo. V tom posledním kopci, taky začalo svítit sluníčko, takže mi konečně bylo teplo a hlavně veseleji. Přece jenom cíl už byl na dohled a celému trápení se blížil konec. Místním se musí nechat, že na tak malé město měli v cíli řadu diváků, kteří povzbuzovali, co mohli. Doběhl jsem a na nejistých nohách v doprovodu Otty jsem kulhal pro věci a potom do stanu, kde bylo občerstvení. Zatímco jsem se nechal zaplavovat endorfiny při souběžném doplňovaní tekutin, jsem se zamýšlel na tím o co lidé přicházejí, když ještě neběželi stovku. Výsledný čas 7:21:13 nebyl žádný zázrak, ale vzhledem k tomu, že to moc nešlo, tak jsem byl spokojenej i s umístěním. Otta zatím vyhlížet Radka, který nemohl být daleko. Za půlhodiny, kdy jsem pokryl své základní potřeby vodou, colou, bagetou s polívkou, bagetou s paštikou a regeneračním nápojem jsme se s Radkem rozhodli nadále nečekat na Jardu a vyrazili na autobus směrem kemp.

 

Pozávodní bonusy

IMG 0573Jarda dorazil asi 15 minut po nás, takže jsme se po sprše a v mém případě zalepení dvou rozedřených puchýřů mohli vydat na vyhlášení, kde po skončení byla v plánu tradiční večeře. Udělal jsem dokumentační fotky včetně vyhlášení a už jsme šli do velkých stanů na večeři. Pořadatelé se opět vytáhli, protože jsme dostali polívku, Foie gras, kachní stehno, sýr a zákusek. Zapíjeli jsme to výborným vínem a dva harmonikáři nám to přišli zpestřit několika písničkami. Dva Francouzi u našeho stolu se tvářili, že to jídlo není nic moc, ale my jsme si to užívali do sytosti.

Závody v Belves jsou tradiční závod v nádherném prostředí. Jsou výborně organizovány a až na drobné zmatky jsme byli naprosto spokojeni. Pokud se sem vydám někdy znovu, tak určitě se stanem, protože tahle krajina stojí za prozkoumání.

 Můj výkon byl poněkud za mým očekáváním. Z narůstající formou posledních týdnů jsem doufal v lepší výsledek. Na druhou stranu jsem se nemohl občerstvovat, tak jak bych si přál a konec závodu už byl opět v docela slušném tempu. Bohužel ta prostřední část nadále zůstává slabinou.

Výsledky

Výsledky závodu

 

Fotogalerie

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
243
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
804940

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images