Útěk před deštěm

IMG 1752Před jakým deštěm, že jsem to utíkal? Vzhledem k hrozícím povodním v Čechách se zdá, že muselo pršet úplně všude, ale není to pravda. Asi jedno z mála míst v Česku, kde v sobotu v první půlce dne nepršelo, byly Novohradské hory, kde se konal pátý vlastně čtvrtý ročník (první byl nultý) Silva Nortica Run.  Závod, který je mimo jiné mistrovstvím ČR v ultratrailu, na trati o oficiální délce 103 a skutečné 106 km, který není tak úplně trail. Je tam dost lesních silniček, ale ten zbytek je kopcovitý, terénní a letos i hodně mokrý. Boty mi neuschly ani chvilku za celou dobu závodu.

pátek večer jsem se zúčastnil semináře ve sportovním areálu v Horní Stropnici, před nímž byl sobotu doběh všech tratí závodu. Téma o Moravských ultramaratonech MUM a TMMTR jsem splnil trikem, že jsem napřed promítl film Run Free z našeho loňského zážitku v Měděných kaňonech v Mexiku, jehož součástí jsou i záběry z MUM, který je Poco Loco.

Závod

Ranní start v 5:30 je sice nepříjemný, ale bydlel jsem kousek od náměstí, kde byl start, takže jsem v klidu vstával v pět hodin a akorát na sebe navlíkl trenky, boty a protože byla docela zima, tak i dvě trika a pochopitelně rukavice, které si myslím, že mně leckdo záviděl. Jídlo jsem se rozhodl ignorovat s tím, že pokud budu mít velký hlad, tak jsou tam dobře zásobené občerstvovačky. Abych ovšem nesázel všechno na jednu kartu, tak jsem měl ledvinku s gely Inkospor a ampulí Guarany a Hořčíku. Samozřejmě s dalšími důležitostmi jako je hajzplpapír, prášek na žaludek a šusťákovka od Adidasu, která se vejde do kapsičky určené pro láhev. To, kdyby se náhodou spletli Rosničkáři a pršet začalo dříve než odpoledne. Malou láhev na vodu jsem si nesl v ruce. Začátek závodu jsem běžel s Radkem Brunnerem, Michalem Kovářem a asi se nás ještě někdo držel, ale ne dlouho. Po deseti relativně svižných kilometrech jsme se ocitli nedaleko startu prvních tří ročníků v Nových Hradech. Zde je také první zajímavost tratě a to proběhnutí průjezdu ve stavení, po němž následuje, seběh do Terčina údolí. Kdo běží poprvé se většinou zarazí s pocitem, že je ve slepé uličce, ale značka opravdu vede tudy. Terezino údolí je nádherný park sám o sobě a dá se doporučit na samostatnou návštěvu, ale to platí konec konců o většině míst, kam běžce vede tato značka: sipka. V údolí jsem si ostatně poprvé namočil nohy ve vodě a bahně a tohle vlhké klima vhodné pro houby jsem si udržoval v botách až do cíle. Na kontrole na konci údolí jsem poprvé naplnil do lahvičky své dvě deci vody, které jsem nadále nosil sebou jako instantní občerstvení. Ve Stropnici, kde bylo dvacet kilometrů, jsem natlačil také svůj první gel. Dlouhý výběh po louce do Dobré vody jsem kousíček poodběhl Radkovi, ale ten se hned nahoře zase připojil. Další stoupání od kostela navazuje nádherný lesní úsek potom kousek po silnici a zase les až na silniční úsek, který nás dovedl k pralesu Žofín. Tam jsem vodu nedoplnil, protože měli jen ionťák a ten jsem opravdu nechtěl. Nevadilo to, protože kontroly byly co 5 km a při 10°C nepotřebuji vypít zrovna litry vody. Stoupání kolem pralesa má na délku asi 4 km a převýšení možná 100 m. Celkem mi sedělo, ale po chvíli jsem zjistil, že Radek se ztratil. Mohl jsem se těšit, že jsem na čele, ale místo toho jsem se musel stále snažit, protože jsem vůbec netušil, v jaké vzdálenosti se ode mne pohybuje a do cíle bylo opravdu hodně daleko. Seběh přes louky kolem kozí farmy jsem málem odnesl pádem, protože jsem se pokusil zabrzdit na blátivé cestě, že si vezmu vodu. IMG 1701Bohužel vodu měli ještě v barelu, takže jsem raději mazal dál. Do dalšího skvostu na trase závodu - Pohoří na Šumavě, které je přímo na Rakouských hranicích, jsem doběhl na trochu udýchaný z prudkého stoupání, ale měl jsem radost, protože padesátpět kiláků už bylo určitě za půlkou závodu. Na místní kontrole byly v nabídce marmelády, které prý vyhrávají mistrovství světa. Škoda, že jsem si při závodě netroufnul ochutnat. Další úsek byl lesními cestami až na rozcestí, kde byla kontrola s měřícím pásem pro čipy. Tady bylo jedno z posledních pokušení: odboč vlevo a běžíš 103km, běž rovně a máš to za 90. Zánártí obou noh mě už boleli tak, že jsem raději nad ničím nepřemýšlel a rovnou vyrazil vlevo. Kdybych to neudělal, tak bych přišel o nádherný lesní úsek s křížovou cestou. Já se svým křížem jsem se těšil střídavých pohledů na cestu před sebou a na výjevy popisující křížovou cestu jednoho spasitele, který si tu svou prožil o dva tisíce let dříve. Než jsem na cestu odbočil, tak jsem zaúkoloval děvče na občerstvení. „Až poběží druhej, tak se podívejte na hodinky a až poběžím na druhé straně vašeho stolu zpět, tak mi řeknete odstup“. Moji žádost vyplnila perfektně, ale její informace moc nepotěšila: „Tři a půl minuty“ rozhodně nebylo dost, abych mohl v klidu vyklusávat. Dlouhé stoupání směrem k Pohorské Vsi bralo hodně sil, ale snažil jsem se, abych se nemusel otáčet, jestli mi Radek už nešlape na paty.  V prudkém kopci zmíněné vsi jsem začal dohánět cyklistu. Už jsem se těšil, jak ho překvapím a on bude doma vyprávět, že ho v horách kdosi předběhl, když jsem zjistil, že jsem doběhl Honzu Charváta. Ten se překvapeně netvářil a jen konstatoval, že Vilma skončila asi na 45 km a že mě někde tady očekával. Aspoň mi cesta trochu rychleji začala ubíhat. Asi po půl hodině jsem se rozhodl ho vyslat, ať zjistí můj případný náskok. Přeci jenom by se hodilo vědět, jestli se musím štvát až na hranice možností. Tajně jsem doufal, že mě dohoní hodně pozdě. Za dalším občerstvením v Benešově nad Černou na mě pro změnu čekal IMG 1708Vašek Knobloch, který po celý den někde hledal kešky. Když se Honza konečně ukázal, tak přivezl opravdu zajímavou informaci. Čekal 20 minut a nikdo nepřiběhl. No to jsem si oddechl. Zbývajících 12 km jsem mohl v klidu doklusat. No jo, ale to by tam nesměli běžet maratonci, kteří se napojili na naši trasu – hned jsem měl motivaci závodit. Dal jsem jeden gel a zapil to trochou koly. Voda v malé lahvičce opět vystačila až na poslední občerstvení. Tam se vyjádřili, že už na mě všichni čekají a ať spěchám do cíle. No to bych spěchal, nebýt dvou maličkostí: bolely mě příšerně chodidla a zánártní kůstky, a co hůř pořadatel mi začal opět deptat psychiku cedulemi, které v rozporu s hodinkami a také předchozími cedulemi začaly tvrdit, že to mám do cíle ještě 4 km. Podle hodinek jsem měl být v cíli za 1 km a podle původních cedulí za dva. Nakonec to ty čtyři kiláky opravdu byly. Takže moje v podstatě jediná výtka pro pořadatele je, že by mohli uvádět vzdálenost cca 106 km. Naštěstí tyhle poslední kiláky už byly z kopce a nakonec jsem uviděl hřiště v Horní Stropnici. Už před hřištěm byli diváci, kteří tady čekali na maratonce, půlmaratonce a možná i na ultraběžce. V každém případě mě povzbudili a dali druhý nejlepší doping( ten první je soupeř, kterého předbíhám). Na hřišti se mi dostalo mohutného přivítání od diváků, což byly většinou běžci, kteří doběhli kratší tratě a také charakteristický hlas Štěpána Škorpila, který zde komentoval již několikrát. Ano, kvůli těm všem pocitům v cíli stojí za to běhat ultramaraton. Další silný zážitek mi připravili účastníci, co se již ohřívali v hale. Ve chvíli, kdy jsem se ploužil kolem stěny do úschovny pro svoje věci, tak jsem zřejmě pro svou přerostlou postavu neušel pozornosti a hala mě přivítala spontánním potleskem. Ještě chvilku a tekly by mi slzy dojetí. Zamával jsem, poděkoval a rychle jsem si šel sednout na lavičku, protože mě začala dohánět po závodní nevolnost a bolesti svalů. Přece se před celou halou nemůžu potácet jako opilec… Dost mě překvapil i můj výkon 8:25:41 tedy asi 6 minut rychleji než loni.IMG 1782

Dohra

Po vyhlášení jsem byl odhodlán rychle vyrazit směrem na Brno, protože jsem měl setkání s maturitní třídou po 25 letech. Dojel jsem do Halámek, kde jsem nabral benzín a tam jsem taky skončil. Auto už nenastartovalo. V hustém dešti, kterému jsem utekl, ale bohužel neujel, jsem začal řešit co a jak. Nakonec mě odtahovka převezla do Budějic a Honza mě vzal autem do Nových Hradů do kempu, kde měli v chatce jedno volné lůžko v patře. V neděli jsme si prohlídli Budějovice, začínající povodně, a když mi ve čtyři hodiny řekli, že to nebudou mít hotovo ani v pondělí odpoledne, tak jsem vyrazil autobusem do Brna. V úterý jsem si potom udělal další výlet do Českých Budějovic a po třetí jsem se tam vypravil v sobotu na Budějovický půlmaraton.

Děkuji pořadatelům, protože stejně jako v předchozích ročnících to bylo nádherné proběhnutí. Samozřejmě nejvíc Pavlíně a Vojtovi. Taky musím poděkovat kamarádům Honzovi, Václavovi i Vilmě. Pomohli mi na trati a taky, když moje auto chcíplo a odmítlo mě dopravit domů. 

 

Výsledky ultra

Web závodu

 

Fotky

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
822400

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images