TransGranCanaria

IMG 3818

Cesta z Brna proběhla téměř bez problémů, přestože na startu to vypadalo dost blbě. Letadlo z Vídně odlítalo v 6:10 a autobus Student Agency, který měl být na letišti v 5:00 a vyjíždět z Brna v 2:45, ve 3:00 ještě stál na zastávce u Grandu. Na můj dotaz slečna-doprovod odpověděla, že musejí počkat, až panu řidiči skončí povinná přestávka. Poté se nás pokusila uklidnit, že to určitě stihneme. Nelhala. Byli jsme ve Swechatu ve 4:55. Rychlé odbavení a pět hodin letu do Las Palmas na ostrově Gran Canaria. Objednané auto jsme kupodivu dostali za malou chvíli, až na to že pán, který tam seděl, se chtěl se mnou vyfotit, protože mě zná jako běžce. No vida už mě znají nejenom v Blansku.

Autogramiáda

IMG 3707Zamluvený bungalov v Los Leones jsme sice i z pomocí navigace hledali trochu déle, ale na konec úspěch. Večer jsem měl v plánu návštěvu prezentace a autogramiády Scotta Jurka, což se mělo konat v Hotelu Sheraton v 18 hodin. Všechno bylo dobrý, kdybych omylem nenastavil profil v navigaci na „Krásný“. Přeloženo do Češtiny "jeď těmi nejhoršími cestami". Než mi to došlo, tak bylo 18 hodin a bloudili jsme stále 10 kilometrů od cíle. Jakmile se navigace správně nastavila, tak jsme tam byli asi za 5 minut. Prezentace sice už začala, ale naštěstí byla na začátku. Scott se snažil za pomocí překladatelky říci publika něco o pitném režimu, jídle při závodě, po tréninku a další moudra. Informace zajímavé, leč pochopitelně trochu obecné. Po přednášce začalo podepisování knihy. Než jsem se stačil rozkoukat, tak před Scottem stálo asi čtyřicet lidí a téměř všichni se stejnými novými knihami ve Španělštině. Scott si dával záležet, každému podal ruku, prohodil pár slov, podepsal knihu a nakonec ještě společná fotografie. Takhle to vypadalo na opravdu dlouhý večer. Protože jsme si nevzali teplé oblečení, tak nám začala být zima. Hlavně Renatě, která z toho už byla poněkud nervózní a popichovala, ať začnu předbíhat nebo to nevydrží. Dlouhé čekání se vyplatilo. Dostal jsem podpis s věnování, a když jsem začal o pozvánce na MUM nebo TMMTR, což jsou běhy Poco Loco, jak jsem zdůraznil, tak se Scott dokonce rozpovídal, že někdy běhá na hranicích Polska a Česka. Tedy Krkonoše nebo Jeseníky. Taky říkal, že slyšel, jak nějaký Čech dobře běžel v Copper Canyonech, ale to si možná vymýšlel, aby byl slušný ke svému čtenáři. No nic pozval jsem ho do Česka, dal mu leták a v knize mám podpis.

Závod

IMG 0267TransGranCanaria letos startoval v městečku Agaete na severozápadě ostrova. Start byl přímo o půlnoci a tak jsme vyráželi z cílového města Maspalomas o 9 hodině večer. Renata byla hlavní občerstvovač, Václav se staral o navigaci a Vilma jela s námi, protože si ráno chtěla udělat běžecký výlet, a protože už se nemohla z časových důvodů přihlásit na závod. Pomoc doprovodu byla povolena pouze na čtyřech místech závodu: Artenara, Teror, Garaňón a Antenara. Ve čtvrtek jsme se jeli podívat do hor k místu Garaňón, které nebylo u žádného města. Taky to bylo jedno z nejvyšších míst, kam jsme měli doběhnout. V 16 hodin tam na rozdíl od Maspalomas, kde bylo 25°C, bylo sotva 10°C a silný studený vítr. To mě upozornilo na to, že ne všude na ostrově svítí sluníčko a rozhodl jsem se na závod vzít 3/4 elasťáky.

V Agaete jsme chvilku bloudili a nakonec vjeli na parkoviště, kde už byla hromada aut ostatních běžců. Než jsme stihli odejít už byl u nás chlápek a kasíroval 3 eura. No jo každý chce trochu vydělat. Start jsme našli snadno po hluku a potkali Českou běžeckou výpravu, která přijela autobusem organizátorů. Byl čas, takže jsme pokecali a šli se připravit, oni do místního bufetu a já do auta. Poslední kontrola vybavení, obléct se a hurá na start. Do davu před startovní bránou se už dalo jen těžko dostat, takže po kontrole jsem prostě přelezl zeď a skočil mezi běžce, tak třicet metrů od startu. Všichni vypadali dost ošlehaně a zkušeně. Zapadal jsem mezi ně asi jako krasobruslař mezi hokejisty NHL. 30 vteřin do startu a všichni začali zapínat čelovky. Já ne, protože před startem jsem zjistil, že omylem zapnutá čelovka je skoro vybitá a musel jsem dát náhradní baterie. Start a masa běžců se vrhla vstříc nočnímu dobrodružství, které pro mě bylo velkou neznámou. Hned po startu jsem se opět potkal s IMG 0268Českou výpravou a rozhodl se držet Honzy Zemaníka. Kopec se po chvilce stal natolik prudkým, že všichni přešli do rychlé chůze a pod námi se postupně ztrácela světla města Agaete. Velmi atraktivně potom vypadal světelný had, který se za námi táhnul z hlubin tmavé díry, kde se dalo tušit moře. Foukal studený vítr a začalo poprchávat, ještě jsem netušil, že vlhko nás bude doprovázet téměř pořád. Ve výšce asi 1100 metrů se začaly objevovat borovice a dokonce se asi na pět minut dalo běžet. První občerstvení po 12 km a já nic nepotřeboval. Byl jsem sice komplet propocený, ale žízeň nepřišla, takže jsem si vzal akorát kousek bagety a pokračoval s Honzou, který si držel i pro mě velmi přijatelné tempo. Optimizmus mě přešel už za 10 minut, přesně ve chvíli, kdy začal seběh. Pro přesnost, ostatní běželi já se pouze potácel a dával pozor, abych se nezabil. Cesta byla dobrá, tak možná pro horské kozy a já pochopil, že okolo mě to budou nejspíše kříženci s těmito šikovnými zvířaty. Jak jinak si vysvětlit ten proud běžců, který kolem se mě tak snadno proplétal směrem dolů, což mělo trvat nejméně další hodinu. Sedala na mě deprese, protože jsem zjistil, že nemám s kým závodit, tak pomalu se dolů nesunul vůbec nikdo. Navíc mě při došlapu na přední část nohy pokaždé něco ostrého bodlo do chodidla. Měl jsem pocit, že mám v botě hřebík. Zdálo se, že nic horšího už mě potkat nemůže, ale pochopitelně jsem se pletl. Začala mlha a jemný deštík. Kameny, které byly zatím nesnesitelné, se pro mé nohy staly klouzavou pastí a navíc mezi kameny se začalo objevovat mazlavé bláto. Fakt perfektní - nevidím dva metry před sebe, kvůli mlze pajdám rychlostí 3 km za hodinu a předběhlo mě už asi 50 lidí. Na další kontrole jsem zastavil a sundal F50, abych zjistil co mi tam tak usiluje propíchnout nohu. Kamínek ostrý jako sklo probodl podrážku mé silniční boty a uvázl tak, že když jsem stoupl na tvrdý podklad, tak se pokusil do chodidla udělat nové drážkování. Dalších pět minut ztráta, protože ten šutr nechtěl ven.
Proč jsem si vlastně bral ty silniční F50? To je snadný. Moje prsty nesnáší těsné trailové botky, ale tady by se očividně vyplatily. Pokud bych je včas přezouval za XT, které mají vzorek do bahna. Jednoduše řečeno letos asi ideální boty pro TGC vybrat nešly.
Jako balzám zapůsobila relativně pohodlná horská cesta. Konečně jsem začal někoho předbíhat. To byl dobrý pocit, ale jen do chvíle než jsem zjistil, že čelovky jsou vysoko vzadu nade mnou. Ztráta nejméně 2 km, ale trochu mě utěšovalo, že v tom je se mnou dalších třicet lidí. Jak jsem se vracel, tak jsem nabíral další, kteří se nechali zlákat a přehlídli odbočku do prudkého kopce.

 

Poznámka ke značení
Perfektně značená trať umožňovala v nepřehledném terénu přežít. Každých 20 - 50 metrů byla odrazka přidělaná bílou páskou. Cesty byly chvilkama naprosto nezřetelné a potmě v husté mlze člověk koukal pod nohy a chvilkama kouknul dopředu, jestli se tam neleskne další značka. Většinou ano, ale dvakrát se stalo, že jsem zůstal trčet v hromadách kamenů a nevěděl, kudy tudy cesta vede. Potom nezbylo než se vracet dokud jsem nezahlédl čelovky dalších běžců a napojil se zpět na trať.
 

Špatné bylo, že v tom pocitu, že mám co dohánět, jsem se hůř soustředil a neubránil se asi třem pádům. Rozbil jsem si elasťáky a roztrhal kolena. Vlastně obráceně. Ty elasťáky mě mrzí, byly dost zánovní. Kolena mám už 43 let a dá se to na nich pěkně poznat.
IMG 0315Podle mých hodinek zbývalo do třetího občerstvení, kde čekal můj doprovod asi 1 km, když se ozval telefon a Renata se ptala jestli jsem se neztratil. "Za pět minut jsem u vás" děl jsem optimisticky, abych tam za 3 km a 25 minut opravdu přiběhl. Zapomněl jsem totiž na to, že jsem bloudil a kilometry asi nesedí. Na občerstvení jsem si na všechno postěžoval a využil dobrodiní pomalého závodu, protože jsem se mohl cpát téměř neomezeně a můj žaludek byl naprosto spokojen. Bageta se šunkou, gel, voda. Všechno beru a užívám si svoje drahé startovné. Bylo 5:15 a věděl jsem, že se blíží svítání. Krajina se pomalu měnila. Všechno bylo neuvěřitelně zelené a mokré. Opuncie rostly, tak hustě, že se občas jejich utržené trsy rozkládaly po stezkách. Zapíchnout si trny opuncie do nohy jsem dnes v noci ještě nezkoušel, tak příště. V dalším klouzavém seběhu se sice už rozednívalo, ale na oplátku to začalo příšerně klouzat. Začaly se projevovat dvě věci, které úzce souvisely. Bolest stehen způsobená mým připo... stylem při běhu z kopce a bolest zad, protože jsem se nedokázal uvolnit. Ibalgin, který z mého batohu jsem zavrhl. Ještě pořád mám v hlavě loňský Spartathlon. Uzrávalo ve mně rozhodnutí, že se nemusím zničit hned na začátku roku. Jak jsem se blížil k městečku s kouzelným jménem Teror, tak se zlepšily cesty a chvilkama jsem zase mohl běžet. Když jsem kolem deváté hodiny dorazil na náměstí v Teroru, tak jsem měl pocit, že by to skoro šlo, ale jen do chvíle než jsem zastavil. Všechny bolesti se znovu ozvaly pěkně pohromadě. Vzal jsem bagetu a šel si popovídat s týmem - Renatou a Vaškem. Vilma už vyrazila na svůj výlet. Po 15 minutách zvažování jsem se rozhodl, že někdy příště. Měl jsem za sebou 59 km, 3600 m stoupání a více jak 9 hodin zážitků. Když jsem potom večer poslouchal Honzu Zemaníka, který mluvil o tom, že druhá část byla snad ještě technicky horší než první, tak jsem byl rád za ten Teror. Nejsem si jist, zda bych v takovém terénu dokázal přežít dalších 65 km.IMG 3958

Večer, když jsme se šli podívat do cíle jak dobíhají šťastnější spoluběžci, tak jsem zahlídl Pavla Paloncného a vzápětí Honzu, který poměrně vyčerpaně ležel pod jednou palmou. Dozvěděl jsem, že Pavel to zabalil taky v Teroru kvůli ukopnutému palci a že mě viděl ze stanu, jak probíhám, ale nenapadlo ho, že tam též končím. Tím pádem čekal dalších 6 hodin na odvoz do Maspalomas.

TGC je určitě nádherný závod v pěkném terénu. Jeho náročnost hlavně v sebězích je zatím daleko za mými možnostmi. Na něco, tak krkolomného bych musel jezdit trénovat někam do Alp na kozí stezky plné kamenů. No, ale zkusil jsem to a nakonec ten týden na Gran Canaria byl taky moc pěkný.

 

TransGranCanaria-profil

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
819848

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images