On the Highway # 1 - část první

DSC02151

Pro neznalé Highway One vede z jedné strany USA na druhou a Mile Marker 0 je na nejjižnějším bodě USA, na ostrově Key West. Závod Keys100 jsem si vybral, protože jsme už delší dobu plánovali návštěvu na Floridě a když už tam budem, tak jsem to chtěl patřičně využít. To se povedlo dokonale, akorát mi chvilkami v uších zněla melodie Highway to Hell. To peklo samozřejmě nebylo okolo, ale odehrávalo se především uvnitř, pokud v to nepočítám ostré slunce.

Start závodu je přesně na MM100, tedy na značce 100 mil od Key West, na ostrově Key Largo. Trasa vede stále kolem silnice a má výhodu, že se na ní nedá ztratit a že nejvyšší převýšení je asi 20 metrů na některých mostech. Běžci překonavájí mořskou hladinu po mostech, které spojují jednotlivé ostrůvky Florida Keys, které jsou jako korálky na náhrdelníku.

V pátek před startem bylo potřeba vyzvednout číslo a zůčastnit se povinného mítinku v 17 hodin. Tím pádem jsem objednával ubytování v Gilberts Resort, což byl hotýlek schovaný pod jedním mostem na Key Largo se zaměřením na rybáře a vodní sporty. Jak ostatně skoro všechny ostatní v okolí. Večer jsme s celou osádkou, kterou tvořily Ilona s Renatou, dali v baru jedno pivo a šli brzo do postele, protože start první vlny běžců se kterou jsem vybíhal byl v 6:15. Na místě startu jsme byli v 5:45, takže jsme nestihli spívání hymny, ale stihl jsem si odskočit na WC do hotelu, kde byl včerejší mítink. Rychle předstartovní foto a prezentovat se na startu. V mé startovní skupině bylo 25 lidí. Důvodem startu ve vlnách bylo, že většina běžců má doprovod a pořadatelé chtěli rozptýlit kolonu aut na větší úseky.DSC02146

Hned po startu se v předu utvořila skupinka dvou běžců a jedné běžkyně. Nechtěl jsem běžet s nimi abych nepřepálil, ale i přesto, že jsem se snažil běžet z odstupem a pomalu, tak tempo bylo pod 5 min/km. Do tempa nás poháněly dvě věci, jednak slunce ještě nesvítilo a také do zad foukal docela silný vítr, který vydržel po celou dobu závodu. Tím byl naprosto porušen Murphyho zákon, že vždy se běží proti větru. Co se týče již zmíněného doprovodu, tak každý běžec dostal kromě čísla i seznam jednotlivých zastávek s popisem, kde mohl team (nebo crew) čekat na běžce. Mimo tyhle zastávky bylo zakázáno pomáhát. Závod lze absolvovat i bez doprovodu, protože pořadatel nabízí dobře zásobené stanice každých 10 mil a každých 5 mil potom na zemi ležela voda a vedle ní led. Ovšem běžec, který má podporu je tom samozřejmě lépe, protože doprovodné auto může zastavit asi každé 2 až 3 míle s několika výjimkami na dlouhých mostech.

Po několika uběhnutých mílích jsem se připojil ke trojici před sebou, ale ani jsem se nepokoušel je předběhnout. Štíhlá běžkyně většinou udávála tempo a moje hodinky na rozdíl od mého citu pro tempo říkaly, že chvilkama běžíme až 4:45 min/km. Jméno té rychlé běžkyně - Alys jsem se dozvěděl až o pár mil dále, kdy jsme se několikrát rozdělili a zase potkali. Zajímavé bylo, že když jsem zavedl řeč na tempo, tak namítla, že nechce raději nic slyšet, protože běží podle pocitu. Moje pocity říkaly, že si tak trochu poklusáváme a moje hodinky stále tvrdily úpně něco jiného.

DSC02164Trasa vedla často po cyklostezkách a jindy zase přímo po kraji silnice. Některé mosty měly vedle toho silničního ještě jeden pro pěší a cyklisty, kde se vesele rybařilo a jinde jsme museli most přebíhat po levé krajnici za plného provozu aut. Naštěstí i v těchto přípach se dalo cítit velmi bezpečně, protože odstavný pruh byl široký nejméně metr a půl. Když jsem zastavoval na občerstveních, tak mi Renata vždy podávala láhev vody s ledem a občas jsem se napil trochu jonťáku. Asi každých 10 mil jsem do sebe natlačil jeden Inkospor gel a dvakrát jsem to vylepšil tyčinkou. Žaludek si zatím nestěžoval a moje pocity byly zatím velmi pozitvní. Obdivoval jsem nádheru moře ve všech odstínech modré, sledoval nápisy a zajímavé budovy v okolí, nechával se překvapit zdejší výjmečně bohatou faunou a flórou. Zvláště ta první ze sester - fauna byla pro mě zajímavá. Na jedné odbočce mě předběhl téměř metrový zelený leguán. Jindy jsem asi metr od sebe na břehu viděl bílou volavku, která dělala, že je z umělé hmoty. V moři jsem zahlídl jak se něco leskne a oni tam asi metr a půl velci Tarponi s bílými břichy lovily u hladiny.

Sluníčko se postupně vyšplhalo po mé levé straně nad obzor a teplota začala stoupat nahoru. Nebyl ta sice žádný rekord, jen asi 28˚C, ale to sluníčko bylo pekelně ostré, jak jsem ostatně zjistil o trochu později. Velkou nevýhodou pro mě bylo, také to, že letošní květen v Česku byl výjmečně studený měsíc. Horko se dalo, také poznat na tom, že lávev na vodu jsem čím dál častěji odevzdával úplně suchou. Maraton jsem probíhal v čase 3:26, tedy myslím vzdálenost 42,195 (.sk). Ono se totiž na také 50 míli přebíhá ostrov Marathon. Na tomto místě jsmem měl mezičas 6:50 a cítil jsem se stále hodně dobře, netušil jsem, že mě to brzo přejde.

 

Část druhá

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
819849

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images