On the Highway # 1 - Finish

DSC02166První část zde.

Zlom způsobil nejdelší most na cestě - 7 Miles Bridge. Škoda, že jsem neměl 7 mílové boty, protože na mostě jako ostatně na všech ostatních bylo zakázáno zastavit a tedy získat občerstvení. Teplota dosahovala denního maxima, vítr foukal do zad a voda mi došla asi v polovině mostu. Zbývalo 5 km a já jsem začal zjišťovat jak moc mám popálenou kůži, protože jsem se nemohl ochladit. Nechtěl jsem moc zpomalovat, protože delší doba doba ztrávené ve výhni mostu nemohla nic vylepšit. Kousek za mostem byl checkpoint, kde jsem konečně nabral vodu a led, abych o sto metrů dál potkal holky, které mi nabídly to stejné. Využil jsem oboje, ale stejně jsem se nemohl pořádně ochladit. Tělo jako by překročilo určitou hranici už se nechtělo vráti zpět do pohody.

Postupně jsem zpomalil na 5:30 - 5:50 min/km, ale nohy už se nechtěly rozběhnout. Celé tělo bylo poněkud přehřáté. Navíc i přes před závodní namazání krémem s faktorem ochrany 30, jsem měl kůži na všech okrytých místech úplně červenou a zvláště levá strana byla pěkně osmahnutá. Jenom se zakousnout. Další mazání samozřejmě nemohlo nic zachránit, ale alespoň zamezilo dalšímu grilování. Krize dostoupila do fáze, kdy jsem se dostal přes 6 min/km. Na zastávce se mě Renata snažila ochladit ručníkem, který byl před tím namočený v ledové vodě, ale pomohlo to vždy jen na chvilku. Taky mě nebylo dvakrát nejlíp od žaludku. Krize trvala asi půlhodiny a potom se to začalo zlepšovat. Dostal jsem do sebe sladkou rýži a tempo se postupně dostalo opět na 5:30. Napadlo mě, že na čas pod 15 hodin si už moc takových krizí nemůžu dovolit.DSC02192

Bohužel netrvalo to moc dlouho, jen asi 20 km a přišla další krize. V těch chvílích mě předběhla další žena a jsem se dostal na 4. místo. Pravda je, že jsme začal myslet na to, že jeden další maraton, co mi zbývá do cíle je sice kousek, ale dneska bude asi trvat hódně, hódně dlouho. Jak jsem zpomaloval, tak jsem taky postupně ztrácel rychlejší štafety se kterými jsem se do té doby potkával. Ono se totiž těch 100 mil dá běžet, taky ve štafetě. Což jsem aktuálně začal členům štafet závidět, protože oni si mohli odpočinout. Jak se ztrácely štafety, tak se začali objevovat běžci, kteří startovali v 10 hodin závod na 50 mil. Pravda zatím to byly spíše chodci, ale stejně jsem neměl pocit, že jim utíkám zrovna rychle. V 19:30 pravidla nařizovala obléci reflexní vestu a blikačky vpředu a vzadu. Byl jsem moc rád, že jsem si vzal svou čelovku, protože na mnoha místech jsem toho moc neviděl. S příchodem tmy mi bylo čím dál tím méně volno od žaludku. Renata se mi poctivě snažila nabízet různé pochutiny, ale i jenom pomyšlení na jídlo mi nedělalo dobře. Jako dobrý nápad mi přišlo dát si pár kapek Iberogastu, zázračného žaludečního elixíru. A skutečně zafungoval. Bohužel asi jinak se od něj očekává. V žaludku jsem ho udržel asi 20 vteřin a následoval 5 minut zvracení, kdy jsem měl intezivní pocit, že mě to roztrhne. Do cíle jsem to měl asi 20 mil a tak jsem rozhodl vydržet na vodě a troše koly. Byl jsem ve fázi závodu, kdy jsem přemítal o tom co je nekonečno a proč při každé uběhnuté míli mám pocit, že jich bylo nejméně 10. Pochopitelně obvyklé myšlenky typu „proč to vůbec dělám“ a „jestli to mám zapotřebí“. Jedno bylo jisté, vzdávat závod, kterým jsem si podmínil návštěvu Floridy a kdy můj doprovod se mnou bojuje už 15 hodin v kuse, bych nemohl. Konečně jsem pochopil co je to nekonečno - posledních 20 mil ve stomílovce.DSC02228

Hodně jsem se těšil vždy na další zastávku s doprovodem. Na jedné z nich  kolem 145 km se Renata rozhodla mě doprovázet. Na ultra závodech v USA je to normální a na tomto závodě byl potom pacing povolen od 10 mil dále, takže to co je v Evropě na diskvalifikaci je zde naprosto OK. Pochodovali jsme a chvilkami popoběhli, tělo mě bolelo a nevolnost se nehodlala jen tak pustit. Po 8 kilometrech jsem se rozhodl pokračovat sám a doufal jsem, že se na ulicích Key Westu neztratím. Naštěstí šipky na silnici byly vždy na místech, kde bylo potřeba. Čas od času jsem se potkal z některým běžcem ze štafety a také s běžci na 50 mil. Na další zastávce mi holky radostně oznámily, že do cíle jsou to jen 2 míle. Potřeboval jsem to, protože Garmin vydržel jen necelých 16 hodin, což podle původního plánu mělo bohatě stačit, ale plány se mění. Často bohužel k horšímu. Vzal jsem si novou láhev s vodou a jen co auto odjelo, tak jsem dostal nový záchvat zvracení. Nějak nevím co ze mě vycházelo, protože hodinu a půl už jsem nic nesnědl a vypil jsem půl deci koly a trochu vody. Pozitivní bylo, že jsem najednou měl hromadu energie. Uběhl jsem další tři kilometry a když už jsem začal pochybovat o tom zda běžím správně, tak jsem potkal chlápka, který radostně zahlásil, že už to mám jen jednu míli do cíle. Tohle miluju, už dávno mám být v cíli a zase je tu další míle. Nekonečno vás vítá. Naštěstí nekecal a už vidím cílový stan a bránu. Hned po proběhnutí jsem dostal medaili a po odevzdání čipu i cílovou přesku. Potom už jsem jen seděl a dumal za jak dlouho bych si mohl dát nějakou dobrotu, které v cíli vyráběli obětaví pořadatelé. Vzal jsem si se sebou na cestu smažené kuře a bagel. Ještě jsem se napil nechutného piva a dal si kolu a hurá do postele na hotel, který byl 30 kilometrů daleko.DSC02232

Hodnocení závodu se dá pochopitelně rozdělit na dvě části. Samotný závod a jeho organizace byly z mého hlediska super. Za cca 200$ to rozhodně stálo. Zážitků byla hromada a závod byl docela dost dobře zabezbečený. Druhá část je, jak se závod povedl, vlastně nepovedl mně. Prvních 50 mil výborný. Dalších 20 to ještě šlo, ale těch posledních 30 byl velmi intenzivní zážitek. Samozřejmě, že musím přemýšlet, kde byl největší problém a zdá se, že to bylo hlavně slunce. Prostě jsem nebyl adaptovaný na takovou intenzitu slunečního svitu. Poznat se to dalo na mé spálené kůži, která bolela ještě tři dny po závodě. Nevolnost a slabost zřejmě pocházela se slabého úpalu. Jediným dalším problém je modrý nehet na palci pravé nohy. Výsledek 17:31:36 zůstal asi 3 hodiny za očekáváním a sedmé místo v celkovém pořadí mě rovněž příliš neuspokojilo, ale to všechno patří k ultramaratonu. Ještě, že jsem vyhrál masters, oni totiž ty, co se umístily absolutně k veteránům nepočítají.

Závěr: chtělo by to ještě jednou vyzkoušet jaké je to běžet po Highway to Hell.

Poděkování: díky mému doprovodu, konkrétně Renatě za pomoc a Iloně za řízení a fotky. Díky mým sponzorům Adidas a Inkospor. A taky dík Iloně a Jirkovi za to, že nás vůbec na Floridu pozvali na návštěvu.

Výsledky

 

Komentáře   

 
0 #5 Anry 2014-05-24 14:56
drsné a radostné, příjemné i kruté ... Dane, seš borec ... :-) ...>
Citovat
 
 
0 #4 George 2014-05-23 12:22
No neskutečný že v takovém stavu můžeš pokračovat. Psal jsem ti na F můžeš se tam podívat a odpovědět na email
Citovat
 
 
0 #3 mapo 2014-05-23 06:15
Intenzivní zážitky :-) člověk aspoň ví, že žije.
Je ještě spousta závodů, kde jsi ještě nebyl. Dokončil jsi a to se počítá.
Citovat
 
 
0 #2 Pezik 2014-05-23 06:12
Je mi zle jenom si to čtu, natož to absolvovat na vlastní osmahlou kůži . . .
Citovat
 
 
+3 #1 Jarek 2014-05-23 05:53
Moc gratuluji Dane, perfektne jsi to popsal a uspesne vsechny odradil od takove sebedestrukrivn i cinnosti!!;-))
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
245
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
822410

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images