Spartathlon 2011 – běžecké peklo, očistec a ráj II. část

feipides_modraDalší část textu o běhu, který alespoň z jedné poloviny naplńuje legendu o bájném Feippidovi a který je pro spoustu ultraběžců jejich životním snem. První část je zde. Něco málo tabulek a grafů je potom zde.

Závod – první část

Red Závodní den pro nás začal v 5:00 za tmy a odvážnější část výpravy vyrazila na hotelovou snídani. Já si dal ušetřený banán, oblékl se a nachystal si všechny potřebné propriety pro závod. Na první etapu jsem zvolil těžší, ale dostatečně pohodlné boty Adidas Sequence, abych šetřil chodidla, která později v noci dostanou ještě zabrat. Navigace, večer pečlivě nachystaná při přípravě Vaška a Renaty na závod, nás bezpečně přivedla na parkoviště pod Akropoli, kde už se hromadila auta závodníků. Na start to bylo kousek a už zde byla k vidění většina běžců. Rychle jsem odskočil do křoví a ještě se stihl namazat opalovacím krémem, ten má mimochodem dosti odpornou hořkou chuť, která se mi dost dlouho dostávala s potem až do pusy. Rychlé pozdravy se známými běžci, rozloučení s doprovodem na celých 80 km, pusa od Renaty a už nás tlačili do řady na start závodu. O minutu později startovní výstřel na úsvitu dne rozpoutal velké dobrodružství zvané Spartathlon, který má v názvu „Following the Steps of Pheidippides“.

Red První dva kilometry byly po ulicích starého města a dav 328 běžců u kolemjdoucích vzbuzoval mírné podivení a kupodivu i potlesk. V té chvíli se ke mně připojil Jano Fazekaš, který běžel svůj druhý Spartathlon, když ten loňský mu kvůli žaludku nevyšel. Tempo se ustálilo asi na 5:10 – 5:15 min/km, což bylo trochu rychle, ale zase ne přehnaně vzhledem k počáteční euforii a mírnému seběhu. Všechny příjezdové cesty byly hlídány policisty a závod dostával všude přednost, řekl bych, že probouzející Atény se budili do závodní, běžecké zácpy. S Jánem jsme probírali lecos, ale shodli jsme se rychle na tom, že nejhezčí holky v Řecku co jsme zatím viděli, jsou policajtky, které stály často na křižovatkách, které jsme míjeli. Ve skupině, kde jsme se zrovna pohybovali, byla banda Italů s loňským vítězem Cudinem, řada Německých závodníků a nepočítaně Japonců. První občerstvení – trocha vody byla po 5 km, kde jsem si zároveň uvědomil, že mám dost sucho v puse i když se zatím nepotím, protože teplota byla kolem příjemných 18°C. Možná to bylo i tím, že jsme běželi po čím dál tím více frekventovaných silnicích, které směřovali směrem ke Korintskému průplavu. Někde kolem 20 km se ztratil Jano a já jsme se rozhodl vzít si na občerstvovačce malou láhev vody, abych mohl průběžně občerstvovat. To už jsme běželi po dálnici vedle kuželů a rachot projíždějících aut byl dost nesnesitelný koncert pro moje uši. Probíhající závod způsoboval neustále slušnou zácpu, ale Řekové to očividně brali v pohodě a naopak často povzbuzovali z otevřených okýnek svých aut. Moje první jídlo byl kousek banánu na čtvrtém checkpointu a kolem 25 km to potom byl gel Inko sport. Maraton jsem proběhnul v čase asi 3:45, což byl očekávaný výsledek. Mezitím jsme stihli odbočit z dálnice na normální leč stále velice frekventované silnice. Okolí se značně proměnilo a z ošklivých okrajových čtvrtí Atén jsme se dostali mezi ještě ošklivější a smradlavější fabriky. Celé to vrcholilo místní rafinérií, velkou chemičkou a čističkou odpadních vod. Jeden smrad horší než druhý a výhledy na pokročilý industrial byly rovněž velmi inspirující. Jídlo mi tam moc nechutnalo a navíc jsem začal pociťovat tlak na kloubu pravého palce, což značilo náběh na puchýř. Red Kousek za 50. km mě můj doprovod, který bezpečně zaparkoval mimo trať, zdravil z okolních mezí, aby je pořadatelé ani na chvíli nepodezřívali z nedovolené pomoci závodníkovy. Co jsem si ovšem všiml už před tím, tak spousta jiných označených aut tu a tam parkovala vedle silnice a buď fotili, nebo povzbuzovali svá želízka v ohni nadcházejícího horkého odpoledne, aniž by to komukoliv vadilo. Teplota se mezitím už vyšplhala až do hřejivých 27°C. Badwater to nebyl, ale každý checkpoint jsem na sebe lil dávku vody, abych udržel teplotu v přijatelných mezích. Poprvé jsme se dostali na pěknou vyhlídku u moře a já si všiml běžkyně, která mě zrovna drobným krokem předběhla. Byla to pozdější ženská vítězka Szilvia Lubicz. Chvilku jsme běželi nedaleko od sebe, abych v kopci vzdálil. Pár slov jsem prohodil s jedním Italem a už jsme přebíhali most, který vedl přes obrovskou díru v zemi – Korintský průplav. V těch chvílích už jsem měl hodně zatuhlé svalstvo stehen i zad. Zajímavé je, že největší ztuhlost pociťuji zásadně na začátku dlouhých závodů. Tady to začalo po třicátém kilometru a u první kontroly jsem toho měl akorát plné zuby. Hrozně jsem se těšil na to, až si na chvilku sednu, byl jsem dokonce ochoten i kvůli tomu něco sníst. Další nutností byla výměna obutí – měl jsem nepříjemný pocit, že puchýř už je na palci ve fázi rozdírání. Ve zmatku prvního velkého checkpointu, který byl velmi dobře zásoben vším, co hrdlo většiny běžců žádalo, jsem se potkal s celým svým týmem. Už před občerstvením jsem předal informaci, že bude přezouvání gum (tedy bot) a tým byl připraven. Napřed dodali misku s rýží, banán a vodu a potom následovala rychlá akce, kdy se zaprvé zjistilo, že místo puchýře je pouze otlak a že zapomenout čip na staré botě je opravdu blbost. Naštěstí si toho všimla přihlížející paní a byl jsem zachráněn. Na další část jsem obul Adidas Oregon, což lehká bota prostá všech vymožeností, ale stále ještě dostatečně tlumící dopady mého těla. V těchto okamžicích jsem byl na 11. místě a ztrácel na Holanďana Lantinka asi 55 minut. Kousek přede mnou na občerstvení byl Michael Vanicek a díky kratší době zde strávené mě doběhl Němec Oliver Leu. Ztratil jsem asi 8 minut a vyrážel jsem do druhých dvou třetin závodu.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Plán akcí

Žádné události

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
819199

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images