Spartathlon 2015 – na 245 km se může stát cokoliv

IMG 5054Ze začátku se mi o letošním Spartathlonu ani nechtělo psát, ale proč ne, když už se to stalo. Mým cílem pro letošek bylo dokončit. Samozřejmě, že co nejlépe.

Složení týmu bylo 3 členné a tradiční účastníky Renatu a Vaška doplnil Petr. Ve čtyřech (ve třech) se to lépe táhne. Námitky, že cca 1700 km je moc dlouhá cesta autem a že snad bych snad mohl být před startem unavený už znám, ale ujišťuji čtenáře, že se tak necítím. Naopak mi to přijde bez stresu a navíc pro 4 lidi je to prostě autem o dost levnější než letět a půjčovat auto. Mimochodem, pokud se najde dobrovolník, který má jazykové předpoklady (trocha angličtiny), řídí auto, dokáže se zároveň navigovat, poskytne mi podporu (není to nic světoborného) a dokáže to všechno dělat asi 30 hodin, tak ať napíše do emailu – poletíme letadlem.

Prezentace závodníků byla letos v hotelu Fénix, ale ubytování pro Čechy již tradičně v hotelu London přes ulici. Fronta byla dlouhá a vyřizování formalit pomalé. Na konci jsem ovšem třímal v ruce všechny kartičky, čísla i nálepky na auto. První cíl byl splněn, protože od startu už mě dělilo jen 20 hodin a nic víc důležitého. Večeře v hotelu London proběhla též tradičně: suché špagety – opravdu bez ničeho, trocha polívky a trocha Řeckého jogurtu. Mám pocit, že někdo z pořadatelů nakecal vedení hotelu, že je to nejlepší strava před ultramaratonem. Že by se na špagety hodila třeba omáčka, to už jim neřekli.

Předpověď počasí slibovala přes den asi 27°C a vlhko. Později na Peloponézu i oblačno a déšť. Ráno v Aténách bylo asi 22°C  a abychom se vyhnuli případným dopravním komplikacím, tak jsme vstávali v 5 hodin a odjezd se povedl opravdu v 6:00 jak bylo naplánováno. Což bylo malou chvíli po odjezdu pořadatelských autobusů. Akropole byla, jako každý rok touto dobou, zahlcena davem závodníků, doprovodných týmů, televizních štábů, fotografů, pořadatelů a místních psů, kteří se divili, co se tu brzo ráno děje. Tři, dva, jedna start, a kdo neuhnul, byl ušlapán. Závod ve stopách Feidipida byl zahájen přesně v 7:00. Z mírného kopce jsem si to šinul 5 min/km a přede mnou bylo nejméně 100 lidí, asi „samej slušnej oddíl“. Dav se pohyboval od centra ke špinavým okrajům Atén a docházelo k prvním přesunům vpřed i vzad. Trochu mě zarazilo, že od startu ze mě teče docela hodně potu. První občerstvení jsem vynechával, protože jsem nesl láhev vody a k jídlu jsem dával každých asi 15 km gel, což bohatě stačilo. Po IMG 4333dvaceti kilometrech už jsem bral vodu na každé stanici a ještě chtěl do vody led. Sluníčko, které se na nás smálo přes aténský smog, začalo pořádně zatápět. Měl jsem na hlavě čepici a každých pět minut plné oči potu. Zvláštní bylo, že všechno jsem měl mokré, ale voda ani pot vůbec neusychaly. Dost dlouho mi nedocházelo, že je to způsobeno nezvykle vysokou vlhkostí. Chvilka nádherných výhledů na moře byla rychle vystřídána rafinériemi a dalším nehezkým průmyslem. V městečkách a obcích často stála na ulici celá místní škola a děti povzbuzovaly závodníky. Taky jsem konečně uviděl své doprovodné auto a nabyl jistoty, že můj tým stále ještě jede se mnou. Horko nadále stoupalo, a já se celkem marně jsem snažil snižovat svou vlastní teplotu pomocí vody a ledu. Voda se bohužel neodpařovala a to i přes mírný vítr, který bohužel foukal do zad. Tepovka, přes ustálené tempo stále lezla nahoru a údaj 135 – 140 rozhodně neodpovídal tempu 5:15 min/km. Ono to tempo bylo taky dost pochybné, protože jsem musel zapnout Ultratac mód a až na 65 km jsem zjistil, že na hodinkách mám 60, a že ani ta moje rychlost nemusí být úplně správně. Nicméně s auta mi hlásili, že jsem kolem 12. místa a tak jsem se ukolébal v pocitu, že rychlost bude docela v pořádku. (Mimochodem, to je také největší a téměř jediné zklamání na Garminech 920, tedy slabá výdrž baterie, kvůli které musím použít Ultratac mód. Na TMMTR už po 16 hodinách byl konec a i v Ultratac módu byla už po 13 hodinách polovina baterie pryč)

Silnice náhle překonala velkou díru v zemi, což znamenalo, že jsme překonali Korintský průplav a blížila se kontrola číslo 22, kde jsem mohl potkat svůj doprovod. Docela jsem těšil. Nevěděli jsme, že letos bylo povoleno se potkat už na maratonu a tak to bylo pro mě první místo na setkání. V zásadě jsem nic nepotřeboval, cítil jsem se OK, a jediný problém byl nepříjemné horko a vlhko. Poprvé jsem od startu potkal Radka a taky předběhl Michaela Wardiana, který přešel na tempo kolem 6 min-km a na můj dotaz jestli má problém odpovídal, že do cíle je daleko. Nezbylo než souhlasit, ale běžel jsem rychleji než on, protože moje tělo zatím fungovalo výborně. Na kontrole ve Starém  Korintu jsem se opět potkal s doprovodem, ale to hlavní co jsem potřeboval, byl led. A taky už jsem neměl chuť na jídlo. Uklidňoval jsem se slovy z filmu 7 statečných „Ještě pořád je to dobrý“, teda až na to horko. IMG 4439O dva checkpointy dál jsem si naměřil na 100 km mezičas 8:50, což bylo pořád velmi slušné a mimo jiné to znamenalo 3:30 náskok na limit. O kilák a půl dále jsem potkal opět doprovod a dbajíc na doplňovaní energie jsem si vyžádal rýžovou kaši, přestože jsem v žaludku pociťoval jakýsi podezřelý tlak. Mezitím mě opět předběhl Radek a chvilku před ním i Katalyn Nagy, kterou jsem naposledy viděl v Aténách. Po rozběhnutí jsem se dostal jen asi 40 m za občerstvení a obrátil jsem žaludek na místní silnici. Všechno nejmíň za poslední hodinu, tedy hlavně vodu, která byla prakticky čistá až na trochu rýže. Křeče žaludku trvaly asi 5 minut, ale cítil jsem se o dost lépe. Ne dlouho. To, že jsem více jak hodinu nic do sebe nedostal, znamenalo, že mi došlo všechno - energie i voda. Snažil jsem se aspoň hodně opatrně pít vodu, ale energie zoufale chyběla. Kousek jsem běžel s jedním Američanem a potom jsem musel pěšky. Pohyb byl náhle zoufale pomalý a pan Einstein začal opět něco s relativitou času. Postupně mě předbíhali známí i neznámí běžci. Z těch co jsem znal, to byla třeba Sylvia Lubicz, Michael Wardien nebo Tetsuo Kiso. Všichni vyjádřili účast a všem jsem popřál dobrou cestu. Bohužel asi po 45 minutách přišla další dávka nevolnosti a znovu mě opustila veškerá voda, opět za neskutečných křečí. Dokonce mi zastavilo jedno auto, ale pomoc mi nemohli.

Doplížil jsem se na checkpoint 32, kde čekal doprovod. Sednul jsem si a ve snaze o trochu energie se napil sladkého energy drinku. Ten hlt jsem udržel přesně 30 vteřin a potom jsem opět předvedl známé divadlo.  Vzápětí už přišly i další příznaky vyčerpání jako třes a slabá zimnice. Místní se hodně snažili a přinesli podložku na ležení a deku. Lehl jsem a doufal ve zlepšení. Asi po 45 minutách jsem si konečně sednul a snědl něco málo místní polívky a napil se čaje. Nezvracel jsem, ale dobře mi rozhodně nebylo. Rozhodl jsem, že to zkusím do dalšího checkpointu a potom uvidím. Protože se setmělo, tak jsem si vzal tričko, ale vzhledem k tomu, že ještě nebyla úplně tma, tak jsem si nevzal ani čelovku ani blikačku. Což zpětně byla velká chyba. Běžecky jsem se začal cítit docela dobře, ale strašně mě bolely břišní svaly namožené zvracením a taky mně téměř okamžitě začalo být horko. Pořád jsem se přehříval. Asi pětset metrů za vesnicí se odehrála klíčová závěrečná scéna na mém letošním IMG 4931Spartathlonu. Dojel mě doprovod a z okýnka na mě volali, že nejsem na silnici vidět. Tak jo „dejte mi blikačku“ a ještě jsem jim hodil triko, které jsem si sundal, a když jsem běžel dál, zahlédl jsem auto, které zastavilo hned za mým doprovodem. Po dalším půl kilometru mě zase dojeli a hlásí, že mám zastavit, že prý mě rozhodčí diskvalifikoval za pomoc na trati. Nebyla prý s ním žádná řeč, ale už odjel. Zastavil jsem, a vzápětí tam byly další dvě auta s pořadateli s dotazem, co prý mi je. Nahlásil jsem, že chci vzdát, a oni nás doprovodili na další kontrolu, kde jsem podepsal protokol, že ukončuji závod. Informace o diskvalifikaci přišla ve chvíli, kdy jsem už skoro tři hodiny nic neudržel v žaludku a byl jsem na hraně rozhodnutí, jestli zůstanu v závodě nebo ho ukončím. Představa, že mi do cíle zbývá ještě asi 130 km a nemůžu jíst ani pít mi opravdu nedělala moc dobře na mou psychiku. Díky informaci od doprovodu bylo rázem rozhodnuto a popravdě stále nevím, jestli jsem byl DSQ a nebo DNF. Možná jestli vyjdou kompletní výsledky, tak se dozvím. Je jasné, že v případě normálního průběhu závodu bych se nechoval, tak zmateně a čelovku si vzal už při výběhu z checkpointu. S rozhodčími jsem nemluvil a je docela možné, že kdybych pokračoval, tak mě nechali závod dokončit. Teda pokud bych toho byl schopen.

Co se týče příčiny DNF, tak zřejmě hlavní problém byl v horku kombinovaném s vysokou vlhkostí, kdy jsem nebyl schopný se uchladit a nedbal jsem varovných signálů v podobě stoupajícího tepu. Nakonec žaludek prostě neustál horko a přestal fungovat. Z mého hlediska jsem žádnou závažnou chybu neudělal, ale to si můžu napsat akorát křídou na zeď nebo na svůj blog. Jediné možné řešení bylo výrazně zpomalit už na 50 - 60 km, ale kdo to udělá, když se mu běží tak dobře.

 

Porovnání mezičasů 

Je pěkně vidět jak jsem v roce 2011 dokázal držet a nakonci i stupňovat tempo. Také, že letos jsem běžel trochu rychleji než bylo nutné...

 

  42 81 100 123,3 148 171 195 226 Cíl
DAO 3:29:35 6:49:04 8:51:54 - - - - - -
Brunner 3:26:00 - 8:55:52 11:46:49 17:43:52 19:50:02 23:40:17 27:56:51 30:14:29
Velička 3:50:53 7:50:06 10:16:12 13:35:06 19:21:13 21:27:40 25:24:47 30:34:13 32:56:16
DAO 2011 - 7:14:41 - 11:57:45 16:38:23 18:17:54 21:23:44 24:57:51 26:40:49

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Statistika

Návštěvníci
3
Články
244
Odkazy
20
Počet zobrazených článků
819173

Dlouhý běh - web jen o běhání

Fotky z Flickeru

Loading script and Flickr images